(červenec 2008, Ruská federace)
Vladimíre Nikolajeviči, jak se v Ruské federaci realizují myšlenky, které popisují Vaše knihy?
Do dnešního dne bylo v Rusku založeno více než 130 rodových osad, které se neustále vyvíjejí a přitahují nové jednotlivce i rodiny.
Nicméně ještě stále pozorujeme hromadný přesun obyvatel venkova do velkoměst. Zdá se, že na tom není nic špatného. Avšak země s malým procentem venkovského obyvatelstva se stává nesoběstačná. Lidé ve městech pracují, brání je mocná armáda, ale chybí tu potraviny. Stačí odříznout dodávku potravin a země zanikne. Kdyby nebyl benzín, člověk půjde pěšky. Kdyby však nebyly potraviny, člověk se ani nehne z místa. Země se stane naprosto závislá a tento okamžik se pomalu blíží. Proto je tak jednoduchá myšlenka, myšlenka rodových osad, pro naši zemi zaručenou záchranou.
Podporuje stát tyto projekty?
Nedávno jsem pracoval na jedné z kapitol své nové knihy a narazil jsem na zajímavé vyjádření gubernátora jedné oblasti v Ruské federaci, který o obyvatelích osad prohlásil: „Tito lidé jsou tvůrci budoucnosti.“ Potěšující jsou i slova našeho současného prezidenta Dmitrije Medveděva: „Již půl roku se zabýváme touto myšlenkou a podporujeme ji.“ Jenomže určité síly ihned útočí na každého příznivce rodových osad, a to bez ohledu na jeho postavení. Neustále píší nějaké paskvily, označují čtenáře mých knih a obyvatele rodových osad za sektáře, špiní také moje jméno. Ale obraz zůstává a každým dnem je skutečnější.
Již tři roky jsem nic nevydal, neobjevuji se před veřejností. Myslel jsem si, že tak umlčím zlé jazyky. Ale nepomohlo to, a proto jsem se rozhodl napsat novou knihu. Také si myslím, že již brzy vše vyplyne na povrch a někdo za to ponese odpovědnost.
Následující otázka trápí mnohé z čtenářů Vašich knih. Jak by měla vypadat ideální osada? Měla by spočívat na přísných pravidlech? Například život bez moderního technického vybavení, vegetariánství apod.
V žádném případě bychom neměli odmítat vše, co bylo uměle vytvořeno. Jakýkoliv přechod by měl být postupný a plynulý. Pokud se někdo rozhodl, že nebude používat elektřinu nebo jíst maso, ať tak činí. Někdo nedokáže odmítnout maso z ryze fyziologických důvodů. Zkuste krmit Čukču zeleninou a jeho zdravotní stav se brzy výrazně zhorší. Tím chci říct, že by se na člověka nemělo tlačit. V jedné osadě mohou být rodové statky založené na rozdílných principech a není to špatné. Naopak, budou se doplňovat.
Existují však stálé hodnoty, které bychom měli dodržovat. Například naši vzdálení předci věděli, že by se lidé v osadě neměli hádat (to by mohlo být součástí pravidel). Velice dobře si uvědomovali, že pokud se hádají na prostoru svého statku, pak jej naplňují negativní energií. Když se u nich zastavil kolemjdoucí, chtěli jej pohostit nejlepším, co měli. To aby jim zanechal dobrou energii, energii vděčnosti. Dále například byli přesvědčeni, že rodit je třeba na statku, zahrada by se měla zakládat na základě vlastního přání aj.
Co se týče projektu „ideální osady“, odpovím jednoduše. Takový projekt neexistuje. Je to vlastní dílo každého člověka…
Zřejmě ze zoufalství jeden čtenář píše: „Knihy mě velice nadchly, je to překrásný obraz! Proč ale Anastasia aspoň trochu nepomůže své touze? Proč nenapoví, jak by měl člověk, který nemá peníze, získat půdu? V Rusku to možná není problém, je tam půdy dost, ale u nás v Čechách je jí málo…“ Co by měl takový člověk udělat?
Co má udělat? Jak může získat půdu, když nemá peníze? Nevím, asi by se měl obrátit na své předky a zeptat se jich, proč mu nezanechali statek nebo peníze? Není jednoduché ihned odpovědět na tuto otázku, ale uvažujme společně… „Nemám peníze, nemohu si koupit statek, a proto kladu tuto otázku. Nemám peníze, a proto nemohu.“ Tedy už tímto výrokem člověk postavil určitou bariéru. Pro mě ale platí absolutní pravidlo, že jaký obraz zítřejšího dne člověk vymodeluje, takový dostane. „Nemám peníze, a tak nemohu.“ To je ta překážka. A dále: „Řekněte mi, co mám udělat.“ Znamená to, že sám jsem se uzavřel před jakýmkoliv přísunem informací, nikdy nenajdu řešení samostatně, protože mám jen jedinou možnost, kterou je nápověda jiných lidí.
Někteří čtenáři vidí v knihách určitou nesrovnalost, která spočívá v tom, že na jednu stranu Anastasia odmítá používat jehlu, na druhou stranu Vedrusové bojují dokonce s dvěma meči v rukou…
Nejprve si musíme ujasnit, o jakém období mluvíme. Například před 5 tis. lety vznikla římská armáda, egyptská aj. a bylo by nerozumné, kdyby Vedrusové nevymysleli nic, čím by se mohli bránit. Avšak v ještě vzdálenějších dobách meče nejspíš ani nepotřebovali.
V jedné ze svých knih píšete o dvou mniších, kteří měli původní znalosti o včelařství. Mohl byste prozradit více z této informace?
Mohl bych to udělat. Ale čtenáři, které zajímá tato otázka, by přeci mohli zkusit hledat sami. Tito mniši byli později prohlášeni za svaté. Co se týče jmen, zkuste si je dohledat.
Obecně mám pocit, že jsem k včelařství řekl až příliš. Teď všichni vyrábějí úly, které jsou umístěny pod úhlem 45° atd. Kdybych zveřejnil náčrty „dokonalého“ úlu, pak by všechny byly stejné. Ale v pestrosti je život. Někdo může vyrobit naprosto odlišný úl, a to bude jeho příspěvkem.
Však dobře, najdu tuto informaci, ale později. Teď chci dokončit to, co jsem začal…
Podobná otázka se týká znalostí Vedrusů o léčivých rostlinách na jednotlivé nemoci, návodech na přírodní konzervaci potravin, které by byly pro člověka co nejprospěšnější. Neplánujete sepsat knihu, která by obsahovala tyto informace?
Podobných informací je ve skutečnosti velice málo. Ale existuje jedna kniha o lékařství, kterou napsal člověk jménem Avicenna přibližně před 1 tis. lety. Od té doby nikdo nic lepšího nenapsal a nepřidal. Všechny knihy o léčivých rostlinách a lidové medicíně nepíší o ničem novém, v lepším případě opakují Avicennu. Jediný, kdo přidal něco skutečně převratného, byla Anastasia. Tím myslím její teorii o semínku, do kterého člověk může vložit informaci o sobě, to jej pak bude léčit.
Možná přijde čas a podobná kniha skutečně vznikne. Musíme si však uvědomit, že na jednu a tutéž nemoc existuje řada léčivých rostlin a je obtížné vědět předem, jaká rostlina je pro konkrétního člověka nejvhodnější. Proto by měl na každém rodovém statku být záhonek, na němž by rostlo celé množství podobných rostlin, jakási „zelená lékárna“. A lidé se nakonec naučí v případě potřeby přijít k tomuto záhonku a vybrat si svůj lék.
Další otázka se týká žreců. Z Vašich knih vyplývá, že Anastasiin pradědeček byl jedním z těch, kteří uškodili světu, pak si to uvědomil. Proč Anastasia pořád miluje svého pradědečka a proč se tento stařec po tom, co si vše uvědomil, nesnažil nějak pomoci v dnešní situaci?
Tady je další důkaz toho, jak je těžké psát jazykem, kterému by rozuměli všichni. Anastasiin pradědeček byl velice mocný žrec, Mojžíšův potomek. Všemu Anastasii naučil, povídal si s ní. Ale pročpak ji nenutil dělat to, co chtěl on? Do určité míry přece mohl předvídat, jak se zachová. V jednom dialogu s žreci se Anastasie dokonce zastal. Podle mého názoru si uvědomoval, že Anastasia je silnější. Už jsem vyprávěl o tom, že žrecové měli své způsoby, jak určit, kdo z nich je silnější. Pak nebyl smysl tomuto člověku odporovat, naopak se mu všichni snažili pomáhat. Anastasiin pradědeček řekl, že žreci se nepostaví proti Anastasii, protože si uvědomují její sílu.
Ve vašich knihách vidíme obraz harmonického vztahu mezi mužem a ženou, v němž oba vystupují jako rovnocenní spolutvůrci. V poslední době však stále více zní teorie, v nichž žena představuje „materiálno“ (dává dítěti tělo) a muž – „duchovno“, a tedy řídící element. Nemohou tyto teorie ženu opět potlačit?
Ne, ženu nelze potlačit. Pokud však podobné názory někoho zaujmou a on se vydá touto cestou, není to špatné. V tomto případě je to dokonce dobré. Lepší dříve nežli později, když už budou tito lidé mít vlastní rodové statky, založí rodiny a pak si řeknou, že vše měli udělat jinak. Nechají ženu, jejich společný prostor a vydají se za svým.
Anastasia netlačí na člověka vlastním obrazem, buď se v něm něco probudí, anebo ne. V každém případě tvořivou sílou je energie tohoto člověka a poslední slovo je na něm.
Jedním z největších problémů současné mládeže (a nejen mládeže) je skutečnost, že nemohou najít svého životního partnera. Co by měli udělat lidé, kteří chtějí najít svou polovičku?
Měli by neustále hledat. Jde o to, že v minulosti, v průběhu staletí bylo vše jakoby automatické. Napomáhaly tomu i různé slavnosti, např. masopust. Pozorovali jste člověka v pohybu, vnímali jste jeho pohotovost, vynalézavost atd. Dnes máme také řadu svátků. Jak ale probíhají? Člověk se stává částí davu, ale ve skutečnosti je sám, není tu nic, co by přítomné sjednocovalo.
Měli bychom si také uvědomit, že lidé s větším uvědoměním mají vysoké nároky. Již nehledají jenom štíhlou postavu a bohatý dekolt, chtějí něco jiného a to je dobře. Je lepší hledat déle, ale důkladně. A my bychom jim v tom měli pomáhat. Mohly by se například pořádat speciální akce pro mládež jako ty, které se již několikrát konaly v Rusku.
Kolik knih ještě napíšete?
Přiznám se, že nevím. V současné době se snažím naučit se volit důležitější informaci. Zřejmě jsem příliš dlouho nepsal, a tak se nastřádalo velké množství materiálu, který bych rád zveřejnil. Mám pocit, že dodnes jsem napsal jen jednu knihu. Také pro mě není jednoduché psát jazykem, kterému by rozuměli všichni. Jak například mohu vysvětlit člověku, který nezažil blaho rodového statku, že je to něco mnohem lepšího než hospoda nebo drogy?
Vladimíre Nikolajeviči, neplánujete vydat knihu, jejímž obsahem by byly zkušenosti se zakládáním rodových osad a také odpovědi na otázky čtenářů?
Myslím si, že je to dobrý nápad. Zkušenosti s rodovými osadami jsou nejrůznější a rozhodně je třeba je shrnout. Bylo by také vhodné popsat, jaké jsou osady a příslušné zákony v jednotlivých státech.
Jménem všech českých i slovenských čtenářů Vám děkujeme a těšíme se na Vaši novou knihu!
(Vydavatelství Zvonící Cedry)
Tags: Megre rozhovor Vladimír Megre Zvonící cedry Ruska
