Rodová kniha - 6.díl

Rodová kniha – 6.díl

Ve své šesté knize V. Megre popisuje druhé setkání s již pětiletým synem, který žije a vyrůstá v tajze. Rozhovor s mimořádně uvědomělým chlapcem ukazuje nesmyslnost a mnohdy i škodlivost naší současné výchovy dětí a celého vzdělávacího systému. Velká část knihy je věnována Anasatsiině vyprávění o dějinách a kultuře Vedické civilizace. Nechybí zde ani názor na současné události.

Autor: Vladimír Megre

Překlad: Valentýna Lymarenko-Novodarská

Stran: 248

Rok: 2010 (druhé vydání)

ISBN: 978-80-87454-04-6

Úryvek z knihy:

Rozhovor se synem

Prošel jsem sám celou cestu od řeky k Anastasiině louce, blížil jsem se ke známým místům s pocitem, jako bych šel domů. Tentokrát mě nikdo neuvítal. A mně se dokonce líbilo kráčet tajgou bez průvodce.
Nevolal jsem Anastasii, možná že se zabývá svými věcmi; až si vše vyřídí, pocítí, že jsem přišel, přijde sama.
Uviděl jsem mé oblíbené místo na břehu jezera, kde jsme s Anastasií často seděli, a dříve, než bych se posadil a odpočinul si po cestě, rozhodl jsem se, že se převléknu.
Vyndal jsem z batohu tmavošedý nemačkavý oblek, tenký bílý svetr a nové boty. Když jsem se chystal do tajgy, chtěl jsem si vzít i bílou košili s kravatou, ale potom jsem usoudil, že se košile pomačká a v tajze není možnost ji vyžehlit. Oblek mi v obchodě složili tak, že se nepomačkal.
Rozhodl jsem se, že se ukážu synovi jako elegantní a sváteční, proto jsem tolik času a sil ztratil s promýšlením svého zevnějšku.
Vzal jsem s sebou i holicí strojek, zrcátko. Umístil jsem ho na stromě, oholil jsem se, učesal jsem se. Potom jsem se posadil na menší pahorek, vyndal jsem blok a propisku, abych k plánu setkání se synem přidal to, co jsem promyslel cestou.
Mému synovi brzy bude pět. Samozřejmě již mluví. Když jsem ho viděl naposledy, byl úplně malinký, zatím nemluvil, a teď by toho měl hodně chápat. Zřejmě po celé dny žvatlá s Anastasií, s dědečky. Pevně jsem se rozhodl: jakmile se uvidím s Anastasií, hned jí povím, jak plánuji setkání se synem a co se mu chystám říci.
Pět let jsem pečlivě studoval různé systémy výchovy dětí a vzal jsem si z nich, podle mě, všechno nejlepší a srozumitelné. Po rozhovorech s pedagogy a dětskými psychology jsem si udělal důležité závěry. Teď, dříve než se setkám se synem, chtěl bych probrat s Anastasií plán, který jsem vypracoval, a vyvozené závěry. Společně s ní ještě jednou všechno detailně promyslet. Ať mi Anastasia poradí, jaká první slova mám říci synovi, jakou polohu při tom mám zaujmout. Poloha je také důležitá, řekl jsem si, otec musí působit na své dítě důležitě. Ale nejdřív mě Anastasia musí představit.
V mém bloku jako první bod bylo napsáno: „Anastasia mě představuje synovi.“
Ať mě představí jednoduchými slovy, například: „Tady, synku, před tebou stojí tvůj otec.“ Ale musí to říci velmi svátečně, aby dítě z jejího tónu vycítilo důležitost otce, aby ho potom poslouchalo.
Najednou jsem pocítil, že všechno kolem utichlo, jako by se nastražilo. Nepolekal jsem se ticha, jež se náhle rozhostilo. To se stávalo vždy před setkáním s Anastasií v tajze. Tajga se všemi obyvateli jako by zatajovala dech, naslouchala, nastražovala se a hodnotila, zdali cizinec nepůsobí jejich paní nějakou nepříjemnost? Když nebyla pocítěna, všechno se uklidnilo.
Podle ticha, jež vzniklo, jsem pochopil, že se zezadu tiše přiblížila Anastasia. Nebylo těžké ji pocítit ještě i proto, že zezadu jako by něco začalo ohřívat má záda. A dívat se zahřívajícím pohledem může pouze Anastasia. Neotočil jsem se hned. Nějakou dobu jsem dál seděl, vnímal příjemné a radostné teplo. Pak jsem se otočil a uviděl…
Přede mnou pevně stál na trávě bosýma nožičkama můj malinký syn. Povyrostl. Jeho rusé vlasy již spadaly v kudrlinkách k ramenům. Byl oblečený do krátké košile, upletené z vláken kopřiv, bez límce. Podobal se Anastasii, možná trochu mně, ale hned se to nerozpozná. Jak jsem se otočil, opřený rukama o zem, tak jsem se také na něj díval, strnulý na čtyřech a zapomněl jsem na všechno na světě. Také se na mě mlčky díval pohledem Anastasie. Možná že z překvapení bych dlouho nedokázal nic říci, ale on promluvil první:
„Přeji zdraví tvým světlým myšlenkám, můj tatínku!“
„Ano? Tobě též, samozřejmě, přeji zdraví,“ odpověděl jsem.
„Promiň mi, tatínku.“
„Co ti mám prominout?“
„To, že jsem přerušil tvé důležité úvahy. Nejdřív jsem stál trochu opodál, abych nepřekážel, ale chtělo se mi přiblížit se a být vedle tebe. Dovol mi, tatínku, než skončí tvé úvahy, tiše sedět po tvém boku.“
„Ano? Dobře. Samozřejmě, poseď.“
Rychle se přiblížil, posadil se půl metru ode mě a znehybněl. Dál jsem rozpačitě stál na všech čtyřech, ale zatímco se usazoval, stihl jsem si pomyslet: je třeba zaujmout hlubokomyslnou pózu, abych než skončí mé, jak si myslí, důležité úvahy, se rozhodl, jak se mám chovat dál.
Zaujal jsem důstojnou pózu a nějakou dobu jsme seděli vedle sebe a mlčeli. Potom jsem se otočil ke svému malinkému synovi, tiše sedícímu vedle mě, a zeptal jsem se:
„No, jak se tady věci mají?“
Když slyšel můj hlas, radostně se vzchopil a začal se mi dívat přímo do očí. Podle jeho pohledu jsem cítil: snažil se, ale nevěděl, co má odpovědět na mou jednoduchou otázku. Potom přece promluvil:
„Já, tatínku, nemohu odpovědět na tvou otázku. Nevím, jak se věci mají. Tady, tatínku, jde život. Je krásný, život.“
„Je třeba nějak pokračovat v rozhovoru,“ pomyslel jsem si, „není možné pouštět iniciativu.“ A položil jsem ještě jednu standardní otázku:
„No a jak se máš ty? Posloucháš mámu?“
Tentokrát odpověděl ihned:
„Vždy s radostí poslouchám, když mluví máma. Se zájmem poslouchám i dědečky. Také k nim promlouvám a oni mě poslouchají. A máma Anastasia si myslí, že mluvím hodně, je třeba více přemýšlet, říká máma Anastasia. Ale mně se rychle myslí a mluvit se mi chce různě.“
„Jak to různě?“
„Řadit slova za sebou jako dědečkové, jako máma, jako ty, tatínku.“
„A odkud víš, jak řadím slova?“
„Maminka mi to ukázala. Když začíná mluvit tvými slovy, je to pro mě moc zajímavé.“
„Ano? To je ale… No a čím chceš být?“
Opět nepochopil tuto nejjednodušší otázku, kterou dávají všichni dospělí dětem, a po menší pauze odpověděl:
„Vždyť já už jsem, tatínku.“
„Chápu, že jsi, ale mám na mysli, čím se chceš stát? Až budeš dospělý, co budeš dělat?“
„Budu tebou, tatínku, až vyrostu. Dokončím to, co teď děláš ty.“
„Odkud víš, co dělám?“
„Maminka Anastasia mi o tom pověděla.“
„A copak ti o mně pověděla?“
„Mnohé. Maminka Anastasia říká, jaký jsi… Jak je to slovo… ano, vzpomněl jsem si, jaký jsi hrdina, můj tatínku.“
„Hrdina?“
„Ano. Je to pro tebe těžké. Maminka chce, aby ses měl lépe. Aby sis odpočinul v lidských podmínkách, ale ty odcházíš tam, kde se mnohým lidem těžko žije. Odcházíš proto, aby tam bylo dobře. Bylo pro mě moc zarmucující dozvědět se, že jsou lidé, kteří nemají svůj palouček, a že je vždycky někdo straší, nutí žít jinak, než chtějí oni sami. Nemohou si sami vzít potravu. Musí… ano, pracovat, tak se tomu říká. Musí postupovat jinak, než chtějí sami, tak, jak jim to někdo nařídí. A za to jim dávají papírky – peníze, potom lidé tyto peníze mění na stravu. Jednoduše trochu zapomněli, jak žít jinak a jak mít radost ze života. A ty, tatínku, odcházíš tam, kde je lidem těžko, abys tam udělal dobře.“
„Ano? Odcházím… Je třeba, aby všude bylo dobře. Ale jak plánuješ dokončit to dobré, jak se na to připravuješ teď? Vždyť se je třeba učit.“
„Já se učím, tatínku. Moc se mi líbí učit se a snažím se.“
„Co se učíš, který předmět?“
Opět hned nepochopil otázku, ale potom odpověděl:
„Všechen předmět se učím. Jakmile ji zvýším na maminčinu rychlost, ihned pochopím všechen předmět nebo všechny předměty. Ano, správněji se řekne všechny předměty.“
„Co zvýšíš na maminčinu rychlost?“
„Svou mysl. Ale zatím není tak rychlá. Rychlost maminčiny myšlenky je větší. Je rychlejší než u dědečků a u slunečního paprsku. Je tak rychlá, že pouze On ji má rychlejší.“
„Jaký on?“
„Bůh – náš Otec.“
„Ano. Samozřejmě. Tak se snaž. Ano, je třeba se snažit, synku.“
„Dobře, tatínku, budu se snaživě snažit.“
Abych nějak pokračoval v rozhovoru o studiu, ale řekl něco rozumného a významného, namátkou jsem z batohu vyndal jednu z knih, jež jsem přinesl. Byla to učebnice pro 5. třídu „Dějiny starověku“. Řekl jsem synovi:
„Vidíš, Voloďo, je to jedna z mnoha knih, které píší současní lidé. V této knize se dětem vypráví o tom, jak se na Zemi zrodil život, jak se vyvíjel člověk, společnost. Je tady mnoho barevných obrázků a tištěný text. V této knize jsou vyloženy dějiny lidstva. Vědci – jsou to takoví moudří lidé, no, moudřejší, než ostatní – v této knize popsali život prvních lidí na Zemi. Když se naučíš číst, budeš se moci z knih dozvědět řadu zajímavých věcí.“
„Já umím číst, tatínku.“
„Ano… Jak? Maminka tě učí číst?“
„Maminka Anastasia mi jednou na písečku nakreslila písmena a hlasem předvedla jejich název.“
„A copak sis hned zapamatoval všechna písmena?“
„Ano. Je jich velice málo. Bylo mi smutno, když jsem se dozvěděl, jak je jich málo.“
Zpočátku jsem nepovažoval za významné to, co řekl o počtu písmen. Chtěl jsem si poslechnout, jestli můj syn skutečně dokáže přečíst tištěný text. Otevřel jsem knihu na první straně, podal jsem mu ji a vybídl jsem ho:
„Tady, zkus to přečíst.“

Překroucené dějiny

 

Vzal si otevřenou knihu, z nějakého důvodu levou rukou, nějakou dobu se mlčky díval na tištěný text, pak začal číst: „Starodávní lidé žili v tropických krajích, kde nebyly mrazy a zima. Nežili jednotlivě, ale ve skupinách, kterým vědci říkají lidské tlupy. V tlupě se všichni, děti i dospělí, zabývali sběračstvím. Po celé dny hledali jedlé kořeny, divoce rostoucí plody a vejce ptáků.“
Po přečtení tohoto textu zvedl hlavu od knihy, nějak tázavě se mi zadíval do očí. Mlčel jsem, nechápaje otázku. Voloďa začal mluvit trochu znepokojeně:
„Ve mně, tatínku, nevzniká představa.“
„Jaké představa?“
„Žádná představa nevzniká. Buď se porouchala, nebo si nemůže představit to, co se píše v knize. Když mluví maminka Anastasia nebo dědečkové, tak si všechno jasně představuji. Když čtu Jeho knihu, všechno se mi představuje ještě jasněji. Ale z toho, o čem se píše v této knize, vzniká nějaká zkomolená představa. Nebo se něco ve mně porouchalo.“
„A proč si potřebuješ představovat? Proč ztrácet čas na představy?“
„Vždyť představy vznikají samy, když je pravda… ale teď nevznikají, takže… Hned to zkusím prověřit. Možná že oni, ti lidé, o kterých se píše v knize, jak si po celý den hledali potravu, neměli oči? Proč si celý den hledali potravu, když se stále nacházela kolem nich?“
Dál se s dítětem začalo dít něco nepochopitelného. Najednou zamhouřil oči a jednou rukou začal ohmatávat trávu kolem sebe. Něco tam našel, utrhl a snědl. Potom se postavil, a aniž by otevřel oči, pronesl: „Možná že neměli nos.“ Stiskl prsty nozdry a šel stranou ode mě. Popošel asi patnáct metrů, a nepouštěje prsty od nosu, si lehl na trávu a vydal zvuk podobající se „a-a“.
A ihned se všechno kolem jako by dalo do pohybu. Ze stromu dolů na zem skočilo hned několik veverek. Skákaly na trávu s roztaženými tlapkami a načechranými ocasy, jako padáky, běžely k dítěti, ležícímu na trávě, něco skládaly vedle jeho hlavičky, skákaly trávou ke stromům, šplhaly na ně a opět se snášely k zemi.
Tři vlci, stojící opodál, také přiběhli k dítěti, ležícímu na trávě, a začali vedle něj nějak znepokojeně přešlapovat.
Uslyšel jsem praskání větví a z keřů, kvapně se belhaje, se vynořil mladý medvěd, potom další, trochu menší, ale čipernější.
První medvěd očuchal hlavu dítěte a olízl jeho ruku, která stále tiskla nos. Z keřů dál vylézala různá malá a velká zvířata tajgy. Všechna stejně tak znepokojeně přešlapovala kolem malého člověka, ležícího na trávě, vůbec si nevšímala jeden druhého. Zvířata zjevně nechápala, co se s ním děje.
Také jsem ze začátku nechápal synovy podivné činy. Potom jsem na to přišel. Zobrazoval bezmocného člověka bez zraku a čichu. Zvuk „a-a“, jenž občas pronášel, sděloval všemu okolí, že má hlad.
Veverky stále přibíhaly a odbíhaly, přinášely a skládaly vedle dítěte cedrové oříšky, suché houby a ještě něco. Jedna veverka se postavila na zadní tlapky, v předních držela cedrovou šišku a zoubky z ní rychle začala vyndávat oříšky. Další veverka je rozkousávala a skládala na hromádku jádra očištěná od slupek.
Ale člověk si jídlo nebral. Stále ležel se zavřenýma očima, stisknutým nosem, stále pánovitěji vydával zvuk „a-a“.
Z keřů prudce vyběhl sobol – krásné chlupaté zvířátko s měňavě se třpytícím kožichem. Dvakrát oběhl dítě, ležící na trávě, vůbec si nevšímal zvířat, jež se seběhla. A zvířata, jejichž pozornost byla zcela zaujata neobvyklým chováním dítěte, také si jako by nevšímala sobola. Ale když se najednou prudce zastavil u hromádky cedrových oříšků, očištěných veverkami, a začal je jíst, zvířata zareagovala. První vycenili zuby a naježili srst vlci. Medvěd, jenž přešlapoval z tlapy na tlapu, nejdřív ztuhl, ustavičně se dívaje na sobola, pak ho plácl tlapou do boku. Sobol odletěl stranou, překulil se, ale ihned se vzchopil, rychle přiběhl k ležícímu dítěti a předními tlapami se mu postavil na hruď. Jakmile se dítě pokusilo pronést své další „a-a“, sobol ihned přiblížil čumáček k otevřené puse člověka a zjevně do ní vložil přežvýkanou stravu.
Nakonec se Voloďa posadil, otevřel oči a uvolnil nos. Projel pohledem stále ještě vzrušená zvířata, postavil se na nohy a začal je uklidňovat.
Zvířata podle nějakého, pouze jim známého, hierarchického řádu postupně přicházela k dítěti. Každý dostával svou odměnu. Vlci – poplácání po zátylku, jednoho medvěda Vladimír oběma rukama poplácal po tlamě, druhému z nějakého důvodu chvíli třel nos. Sobola, jenž se stále točil u jeho nohou, lehce přitiskl nohou k zemi, a když se převrátil na záda, podrbal mu bříško.
Každé zvířátko, jež dostalo svou odměnu, se ihned taktně vzdálilo.
Voloďa vzal z trávy hrst oloupaných oříšků a dal veverkám nějaké znamení, které podle všeho znamenalo, že je na čase přestat se svými dary. Nehledě na to, že je uklidňoval, zvířata ho stále chtěla krmit, teď ale ihned přestala.
Můj malinký syn se přiblížil ke mně, natáhl hrst oříšků a řekl:
„V představě, která ve mně vzniká, se první lidé, kteří začali žít na Zemi, nepotřebovali po celé dny zabývat sběračstvím a hledáním potravy. Oni vůbec nemysleli na jídlo. Promiň mi, tatínku, mé představy, nesouhlasí s tím, co napsali moudří vědci v knížce, kterou jsi přinesl.“
„Ano. Chápu, jsou úplně jiné.“
Opět jsem se posadil na pahorek, Voloďa se ihned usadil vedle a zeptal se:
„Ale proč se liší – mé představy a to, co vzniká z napsaného v knize?“
Zřejmě i mé myšlení zapracovalo, jako nikdy dříve, urychleně. Skutečně, proč v knize, v učebnici pro děti je napsaný takový nesmysl? Dokonce dospělému člověku, ne příliš obeznámenému s divokou přírodou, je jasné, že v teplém podnebí, tím spíše v tropickém, je plno různé potravy. Je jí tolik, že dokonce i obrovská zvířata – mamuti, sloni – si lehce nacházela obživu. Nehladověla i drobná zvířata. Ale člověk, intelektuálně nejvyvinutější bytost, si těžce nacházel obživu. To skutečně ani není možné si představit. Vypadá to tak, že většina lidí naprosto nepřemýšlí nad smyslem toho, co se píše v historických knihách. Neporovnávají přečtené s nejelementárnější logikou, vnímají historickou minulost tak, jak je jim předkládaná.
Povězte například zahrádkáři, jenž má pouze šestiarový pozemek, že jeho soused po celý den chodí mezi potravou, která tam roste, a stále si nedokáže najít jídlo. Zahrádkář si o svém sousedovi pomyslí, že je to člověk, který, jemně řečeno, ochořel.
I dítě, jež vyrostlo v tajze, ochutnalo různé rostliny a plody, si nedokázalo představit, proč je třeba je hledat, když se vždy nacházejí poblíž? A co víc, okolní zvířata jsou připravená mu kdykoliv posloužit, čímž ho zbavují potřeby lézt na strom pro oříšky, nebo je dokonce loupat.
Dříve jsem pozoroval ještě jeden fenomén. Všechny samice zvířat, žijících na území Anastasiiny rodiny, vnímají její děťátko jako své vlastní. Tento fenomén jsem popsal nejen já. Známe řadu případů, kdy zvířata kojila lidské děti. Nejspíš stejně tak mnozí lidé pozorovali, jak fenka kojí koťátko. Kočka – štěně. Ale k člověku mají zvířata zvláštní vztah.
Zvířata v tajze vždy označují své teritorium. Na jimi označeném teritoriu žije Anastasiina rodina, a proto je k ní také zvláštní vztah. Proč jsou všechna zvířata přitahována k člověku a s velkou radostí jsou mu připravena sloužit? Proč každé z nich potřebuje lásku člověka? Například jako v domě, v současném bytě žijí různá zvířata: kočky, psi, papoušci a každý se snaží získat od člověka alespoň nějakou pozornost, a jako nejvyšší ohodnocení, lásku. Dokonce žárlí, když člověk k někomu z domácích zvířat projevuje větší pozornost, než k ostatním. Připadá nám to jako běžné a obvyklé.
Tady v tajze to vypadá trochu neobvykle a fakticky je to tentýž unikátní jev: všechna zvířata se snaží získat blahodárné, neviditelné světlo jdoucí od člověka, nebo city, nebo ještě nějaké záření. Není důležité, jak pojmenujeme tuto nespornou skutečnost. Důležité je něco jiného: v přírodě to existuje a je třeba přesně vědět proč. Bylo to tak od začátku, nebo člověk po staletí ochočoval zvířata? Možná že ochočil absolutně všechna. Vždyť i dnes na všech kontinentech množství různých zvířat a ptáků slouží člověku. Znají svého pána. V Indii – sloni a opice, ve Střední Asii – velbloudi a osli. Skoro všude – psi, kočky, krávy, koně, slepice, husy, sokoli, delfíni. Je těžké vyjmenovat všechny. Důležité je něco jiného – ona slouží, tento fenomén zná skoro každý. Ale kdy se to stalo: před třemi tisíci let, před pěti, deseti? Nebo možná to bylo vymyšleno Stvořitelem původně, již při tvoření přírody? Nejspíš od počátku. Vždyť i v Bibli je řečeno: dát předurčení každému tvoru. A pokud to bylo vymyšleno a uskutečněno na počátku, pro člověka skutečně neexistovaly problémy s obstaráváním potravy. Ale v tom případě, proč se v dějepisných knihách pro děti a dospělé píše úplný opak? A je to nejen u nás, v našem státě, po celém světě se lidem vnucuje tento nesmysl. Je to chyba? Nejspíš ne! Za tím stojí něco důležitějšího než pouhá chyba. Úmysl! A někdo ho velice potřebuje. Kdo? Proč? A co kdyby se to napsalo jinak? Kdyby se po celém světě v učebnicích napsala pravda? Například: „První lidé, již žili na Zemi, neměli žádné problémy se stravováním. Obklopovala je velká rozmanitost potravy, prvotřídní a prospěšné pro zdraví.“ Ale tehdy… Tehdy v mnohých lidských hlavách vznikne otázka: „Kam se poděla tato rozmanitost a přebytek? Proč dnešní člověk za kousek chleba musí pracovat jako otrok?“ A to nejdůležitější je, že může vzniknout následující otázka: „Do jaké míry je dokonalá dnešní cesta vývoje lidské společnosti?“
Jak teď mám odpovědět synovi, proč v „moudré“ knize – v učebnici – je napsaný takový nesmysl? Lidé tropických zemí se po celé dny zabývali hledáním potravy? On, žijící v tajze mezi oddanými zvířaty, si nemůže představit to, co napsali „moudří lidé“.
A vzpomněl jsem si na Anastasiina slova: „Skutečnost je třeba hodnotit pouze sebou.“ Pokusil jsem se vymotat ze situace a řekl jsem synovi:
„Tato kniha není jednoduchá. Musíš svou představou prověřit všechno, co je tady napsáno. Proč psát to, co se ti i tak jasně představuje? Právě proto se píše opak. Abys mohl svým představováním prověřit, kde je pravda a kde opak. Je třeba být pozornější. Rozumíš mi, Voloďo?“
„Pokusím se, tatínku, pochopit, proč se píše nepravda. Zatím to nechápu. Některá zvířata zametají ocáskem své stopy. Jiná dělají falešné doupě. A jsou i taková, která dělají nástrahy. Ale proč lidé potřebují různé úskoky?“
„Vždyť ti říkám, aby se vyvíjeli.“
„A copak se pravdou nelze vyvíjet?“
„Lze i pravdou… Ale jinak.“
„Tam, kde žiješ, tatínku, se lidé vyvíjí pravdou nebo nepravdou?“
„Různě, snaží se dosáhnout efektivity ve vývoji pravdou i nepravdou. A ty, Voloďo, často čteš knihy?“
„Každý den.“
„Jaké? Kdo ti je dává?“
„Maminka Anastasia mi dala přečíst všechny knihy, které jsi napsal, tatínku. Velice rychle jsem je přečetl. Ale každý den čtu jiné knihy. Ty, v kterých jsou veselá a různá písmena.“
Ze začátku jsem si ani nevšiml jeho slov o nějakých podivných knihách s veselými a různými písmeny.

Do mámy ses zamiloval, ale lásku jsi nepoznal

 

Hlavou mi probleskla strašná domněnka: „Jestli syn přečetl všechny mé knihy, tak dobře ví o mém chování k Anastasii v prvních dnech naší známosti. Ví o tom, jak jsem jí nadával a dokonce chtěl zmlátit klackem. A které milující dítě může odpustit tak hrubiánské chování k jeho matce? Nepochybně pokaždé, když si vzpomene na přečtené, bude na mě můj syn myslet s nepřízní. Proč jen mu dala přečíst mé knížky? Raději kdyby vůbec neuměl číst. Nebo ji možná napadlo vytrhnout z knih stránky, které vypráví o mém neslušném chování? Chytl jsem se této naděje a opatrně jsem se zeptal Volodi:
„Takže ty jsi, Voloďo, přečetl všechny mé knihy?“
„Ano, tatínku, přečetl.“
„A pochopil jsi všechno, co je v nich napsáno?“
„Nepochopil jsem všechno, ale maminka Anastasia mi vysvětlila nepochopené a pochopil jsem to.“
„Co ti vysvětlila? Můžeš mi uvést alespoň jeden příklad toho, co jsi nepochopil?“
„Můžu. Nepochopil jsem hned, proč ses zlobil na maminku Anastasii, chtěl jsi ji uhodit. Je velice dobrá, hodná a krásná. Miluje tě. A ty jsi ji vůbec neměl rád, když jsi jí nadával. Ale maminka mi potom všechno pověděla.“
„Co? Co ti pověděla?“
„Maminka Anastasia mi vysvětlila, jak ses do ní silně zamiloval, ale nepoznal jsi svou lásku. Ale stejně, i se svou nepoznanou láskou, když ses vrátil tam, kde se lidem žije těžko, začal jsi dělat to, o co tě prosila maminka. Říká, že jsi, tatínku, všechno dělal po svém, jak jsi sám považoval za vhodné. Ale když sis vzpomněl na maminku, napsal jsi knihu, která se líbila lidem. Lidé začali psát básně a písně. Začali myslet na to, jak mají udělat to dobré. Je jich teď stále víc – lidí, kteří myslí na to dobré. Znamená to, že na celé Zemi bude dobro. A také ti nadávali za knížky, a také ti záviděli. Ale ty jsi, tatínku, napsal ještě jednu a potom další a další. Někteří lidé ti začali velice silně nadávat. Ale jiní, když jsi k nim přicházel, ti tleskali, chápali to, co jsi napsal v knihách. Cítili: takové knihy ti pomáhá psát energie lásky, kterou jsi zatím nepoznal. I já jsem se narodil, protože jsi moc chtěl mě vidět, Láska to chtěla také. Ty jsi, tatínku, psal knížky, protože jsi k mému narození chtěl připravit lepší svět. Ale trochu jsi ho nestihl připravit, když jsem se narodil. Protože svět je moc velký. Maminka Anastasia řekla, že mám být hodný tebe a světa. Musím vyrůst a všechno pochopit. A ještě maminka řekla, že se nikdy na tebe nezlobila. Ona ihned poznala energii lásky. Potom ti maminka Anastasia přečetla knížku, napsanou nesmutnými písmeny. Nepřečetla ti ji celou. Ale to, co ti přečetla, jsi dokázal napsat písmeny, jež jsou srozumitelná mnohým lidem. A skoro všechno se ti povedlo správně.“
„Jakou knížku říkáš, že ti maminka přečetla? Jak se jmenuje?“
„Jmenuje se ,Stvoření‘.“
„Stvoření?“

Kniha Původních pramenů

 

„Ano, ,Stvoření‘. Čtu ji rád každý den. Ale ne tvými písmeny, tatínku. Maminka mě naučila číst tuto knihu jinými písmeny. Líbí se mi různá a veselá písmena. Lze ji číst po celý život. Povídá se v ní o všem. A brzy se na Zemi objeví nová kniha. A ty, můj tatínku, popíšeš tuto novou knihu.“
„Vyjádřil ses nesprávně, Voloďo, je třeba říkat „napíšeš“.“
„Ale svou devátou knihu, tatínku, nebudeš psát. Budou ji tvořit mnozí dospělí lidé a děti. Bude živá. Bude se skládat z množství kapitol – rajských statků. Lidé budou psát tuto knihu na Zemi veselými písmeny svého Otce. Bude věčná. Maminka mě naučila číst tato živá a věčná písmena, skládat z nich slova.“
„Počkej,“ přerušil jsem syna. „Musím popřemýšlet.“
Ihned pokorně zmlkl.
„To je neuvěřitelné,“ říkal jsem si, „takže někde tady v tajze, u Anastasie je starodávná kniha, napsaná lidem neznámými písmeny. Ona tato písmena zná, naučila syna skládat z nich slova a číst. Z této knihy mi přečetla kapitoly pro knihu „Stvoření“. Kapitoly o tom, jak Bůh tvořil Zem a člověka, a já jsem je zapsal. Tak se to stalo, podle slov syna. Ale nikdy jsem nevěděl, že by Anastasia brala do rukou nějakou knihu. A syn řekl, že z této knihy pro mě přeložila písmena. Je třeba se o všem dozvědět prostřednictvím Volodi.“
A zeptal jsem se ho:
„Voloďo, víš o tom, že ve světě existuje mnoho jazyků? Například anglický, německý, ruský, francouzský a řada dalších?“
„Ano, vím.“
„Ve kterém jazyce je psaná tato kniha, ta, kterou umí číst maminka a také ty?“
„Je napsaná ve svém jazyce, ale její písmena mohou mluvit kterýmkoliv jazykem. Překládají se i do toho, kterým mluvíš ty, tatínku. Jenomže nelze přeložit všechna slova, protože ve tvém jazyce je příliš málo písmen, tatínku.“
„Můžeš mi přinést tu knihu s veselými a různými písmeny, jak říkáš?“
„Přinést celou knihu, tatínku, nedokážu. Lze přinést některá malinká písmena. Jenomže proč je nosit, vždyť je pro ně lepší, aby zůstala na svých místech. Jestli chceš, tatínku, mohu přečíst písmena i z tohoto místa. Jenomže neumím číst tak rychle jako maminka.“
„Přečti, jak to umíš.“
Voloďa se zvedl, a ukazuje prstíkem do prostoru, začal číst kapitoly z knihy „Stvoření“:
„Vesmír představuje mysl. Z ní se zrodila touha. Částečně je viditelná v hmotě. Můj synu, jsi nekonečný, věčný, v tobě jsou tvé tvořivé touhy.“
Četl po slabikách. Pozoroval jsem výraz jeho tváře. Při každé slabice se lehce měnil: jednou byl udivený, podruhé pozorný, potřetí veselý. Ale pozorně jsem se díval tam, kam ukazoval svým prstíkem, a žádná písmena, tím spíše slabiky jsem v prostoru neviděl, proto jsem také přerušil synovu podivnou četbu:
„Počkej, Voloďo. Takže ty vidíš v prostoru nějaká písmena? Ale proč já je nevidím?“
Udiveně se na mě podíval. Nějakou dobu přemýšlel, pak nejistě pronesl:
„Copak, tatínku, nevidíš tamhletu břízku, borovici, cedr, jeřabinu?“
„Vidím je, ale kde jsou písmena?“
„Vždyť právě toto jsou písmena, kterými píše nás Stvořitel!“
A slabikoval dál, ukazuje prstíkem na různé rostliny. A pochopil jsem neuvěřitelné. Celá tajga kolem jezera, na jehož břehu jsme seděli se synem a nejednou s Anastasií, byla naplněna rostlinami. Název každé rostliny začínal určitým písmenem, a některé měly několik názvů. Název k názvu, písmeno k písmenu – vznikala slabika, potom slovo, věta. Až později jsem se dozvěděl, že celý prostor tajgy kolem Anastasiina palouku neobklopují stromy, keře a byliny jen tak chaoticky. Obrovský prostor kolem je skutečně popsán živými písmeny v podobě rostlin. Zdálo se, že neuvěřitelnou knihu lze číst donekonečna. Vypadalo to tak, že ze stejných názvů rostlin, když se četlo ze severu na jih, se vytvářela jedna slova a věty. Ze západu na východ – jiná. Přesně po obvodu – další. A ještě se z názvů rostlin skládala slova, věty a obrazy podle pohybu slunce. Vypadalo to tak, že sluneční paprsky jako by hýbaly ukazovátkem po písmenech. Pochopil jsem, proč Voloďa říkal těmto písmenům veselá. V obyčejných knihách si jsou všechna tištěná písmena podobná. Ale v tomto případě písmena v podobě rostlin, dokonce i tytéž vždy byly různé. Z různých úhlů osvětlené sluníčkem, hýbaly listím a vítaly člověka. Dívat se na ně bylo skutečně možné donekonečna.
Ale kdo, kdy, kolik staletí psal tuto zvláštní knihu? Generace Anastasiiných předků? Nebo?.. Posléze jsem od Anastasie uslyšel lakonickou odpověď: „Generace mých předků po tisíciletí chránila písmena této knihy v jejich původní posloupnosti.“
Díval jsem se na syna a horečně jsem hledal téma rozhovoru, při němž by bylo možné dosáhnout plného vzájemného porozumění.

Jedna plus jedna vychází tři

 

Aritmetika! Matematika. Samozřejmě, že taková přesná věda nemůže vyvolat žádný rozpor. Jestli Anastasia naučila syna počítat, rozhovor na toto téma v sobě nebude skrývat žádný rozpor nebo převahu. Dva krát dva jsou vždy čtyři, v každém jazyce a ve všech dobách. Nadšený svým nápadem jsem se s nadějí zeptal:
„Voloďo, a počítat, sčítat, násobit tě maminka učila?“
„Ano, tatínku.“
„To je dobře. Tam, kde žiji, existuje taková věda – matematika. Má moc velký význam. Mnohé se zakládá na výpočtech a propočtech. A aby se jednodušeji sčítalo, odečítalo a násobilo, vynalezli lidé množství přístrojů, bez kterých je těžké se teď obejít. Přivezl jsem ti jeden z nich, jmenuje se kalkulačka.“
Vyndal jsem malinkou japonskou kapesní kalkulačku na sluneční baterii, zapnul jsem ji a ukázal synovi.
„Vidíš, Voloďo, tento malinký přístroj toho hodně dokáže. Víš, například, kolik je dvě krát dvě?“
„Chceš, tatínku, abych řekl „čtyři“?“
„Správně, čtyři. Ale tady nejde o to, že já to chci. Ono to tak je. Vždy dvě krát dvě bude čtyři. A tento malý přístroj také dokáže počítat. Podívej se na displej. Tady mačkám tlačítko „dvě“, na obrazovce se rozsvítí číslice „dvě“. Teď mačkám znaménko označující násobení a opět čísélko „dvě“. Dále mačkám tlačítko se znaménkem rovnítko, abych se dozvěděl, jaký je výsledek. A tady prosím – na obrazovce se rozsvítí číslice „čtyři“. Ale to je velice jednoduchý matematický úkon. Tento přístroj dokáže počítat tak, jak to nedokáže člověk. Například: sto třicet šest vynásobíme jedním tisícem sto třiceti šesti. Teď zmáčknu tlačítko se znaménkem „rovnítko“ a dozvíme se, kolik to dělá.“
„Sto padesát čtyři tisíce čtyři sta devadesát šest,“ pronesl Voloďa, aniž by se na displeji kalkulačky stihl objevit výsledek.
Dále jsem začal násobit a dělit čtyř-, pěti-, šestimístná čísla, ale syn pokaždé předbíhal kalkulátor. Výsledek oznamoval hned a bez napětí. Soutěž s kalkulačkou se podobala hře, avšak syna vůbec neuchvacovala. Jednoduše oznamoval číslice a myslel na něco svého.“
„Jak to děláš, Voloďo?“ podiveně jsem se zeptal. Kdo tě naučil tak rychle počítat zpaměti?“
„Nepočítám, tatínku.“
„Jak to, že nepočítáš? Říkáš výsledky, odpovídáš na otázky.“
„Prostě říkám čísla, protože v mrtvé rovině vždy jsou neměnná.“
„Možná jsi chtěl říci – v přesné rovině.“
„Lze říci „v přesné“, ale to je totéž. Číslice jsou vždy neměnné, jestli si představíme znehybnělý prostor a čas. Ale ony jsou vždy v pohybu, jejich pohyb mění číslice a tehdy je zajímavější počítat.“
Potom Voloďa začal jmenovat nějaké neuvěřitelné vzorce a aritmetické úkony, které se nedaly pochopit. Zapamatoval jsem si pouze to, že vzorec byl velice dlouhý, vůbec neměl konec. Hbitě vypočítával výsledky aritmetických úkonů, ale ty vždy byly meziprostorové. Pokaždé, když vypočítal číslo, Voloďa oživeně dodával: „V součinnosti s časem toto číslo činí…“
„Počkej, Voloďo,“ přerušil jsem syna, „tvá rovina je nepochopitelná. Jedna plus jedna bude vždy dva. Podívej se, beru jeden klacíček.“
Vzal jsem z trávy malinkou větvičku a položil jsem ji před syna. Potom jsem našel druhou větvičku, položil vedle první a zeptal jsem se:
„Kolik je větviček?“
„Dvě,“ odpověděl Voloďa.
„No právě – dvě a jinak to ani nemůže být v žádné rovině.“
„Ale v živé rovině jsou úplně jiné počty, tatínku. Viděl jsem ho.“
„Jak to – viděl? Můžeš mi ukázat na prstech počítání jiné roviny?“
„Ano, tatínku.“
Zvedl přede mnou svou malinkou ručičku s prstíky sevřenými v pěst a začal ukazovat. Nejdřív zvedl jeden prstík a pronesl: „Máma.“ Zvedl druhý prstík: „Přidat – táta, vyšel jsem – já,“ a zvedl třetí prstík. „Vyšly tři prstíky. Aby zůstaly pouze dva, je třeba jeden ubrat. Ale mně se nechce ubírat žádný z prstíků. Chci, aby jich bylo víc, v živé rovině je to možné.“
Také jsem nechtěl, aby byl odstraněn některý ze tří prstíků. Ať radši existuje tato jiná – živá rovina, jak to říká. A ať se počet zvětšuje. No to je ale. Jedna plus jedna vychází – tři. Je to nějak neobvyklé. Ale přece nejvíce nepochopitelná pro mě byla kniha tajgy se svými písmeny.

Udělám šťastnou holčičku-vesmír

 

Díval jsem se na svého malinkého syna, jenž uměl číst neobyčejnou a zřejmě nejživější knihu na světě, a otevřel mi ji. Chápal jsem, že na to, aby se přečetla celá, je třeba velké množství času. A navíc je třeba znát názvy všech rostlin. Ale z nějakého důvodu mi bylo příjemně na duši již proto, že existuje – tato kniha s veselými a různými písmeny, podle synova vyjádření. A on ji bude číst. A co potom? Až vyroste? Odpověděl: „Budu jako ty, tatínku.“ Takže přijde do našeho světa. Do světa, ve kterém jsou války, drogy, zločinnost a otrávená voda. Proč tam potřebuje chodit? Ale vždyť se tam chystá. Chystá se do našeho světa, až vyroste, a chce udělat něco dobrého. Zajímalo by mě, co? Zeptal jsem se:
„Voloďo, až vyrosteš, jaká práce pro tebe bude nejdůležitější?“
„Maminka Anastasia mi to říkala. Nejdůležitější, až vyrostu… Mám udělat šťastnou jednu holčičku-vesmír.“
„Koho? Jaký vesmír nebo holčičku?“
„Každá holčička, žijící na Zemi, je podobou vesmíru. Ze začátku jsem to nechápal. Potom jsem začal číst, a pochopil jsem. Každá holčička se podobá vesmíru. V každé holčičce jsou všechny vesmírné energie. Holčičky-vesmíry mají být šťastné. A já rozhodně musím jednu z nich udělat šťastnou.“
„A jakým způsobem chceš uskutečnit svůj záměr, až vyrosteš?“
„Půjdu tam, kde žije mnoho lidí, a najdu ji.“
„Koho?“
„Holčičku.“
„Samozřejmě bude neobyčejně krásná?“
„Zřejmě. A možná že bude trochu smutná a ne všichni lidé ji budou pokládat za krásnou. Možná že bude nemocná. Tam, kde žiješ, tatínku, jsou mnozí lidé nemocní kvůli životním podmínkám.“
„Proč potřebuješ ne nejkrásnější a ne úplně zdravou holčičku?“
„Vždyť právě já, tatínku, mám udělat svou holčičku-vesmír nejkrásnější, zdravou a šťastnou.“
„Ale jak? I když do té doby, než povyrosteš, se zřejmě naučíš dělat šťastným druhého člověka – svou holčičku. Ale zatím, Voloďo, nevíš všechno o tom světě, v kterém žiji. Vždyť se může stát, že holčička, již si vybereš, ani nebude chtít s tebou mluvit. Víš, koho si všímají dnešní holčičky? Nevíš. Já ti to povím. Krásné i méně krásné, nemocné i zdravé si v první řadě všímají těch, kteří mají mnoho peněz, auta, těch, kteří se hezky oblékají a mají postavení ve společnosti. Ne všechny, samozřejmě, ale většina z nich je taková. A kde vezmeš mnoho peněz?“
„Mnoho – to je kolik, tatínku?“
„Například, řekněme, alespoň milion. A nejlépe v dolarech. Znáš peněžní jednotky?“
„Maminka Anastasia mi vyprávěla o různých papírcích a mincích, jež mají lidé rádi. Říkala mi, že lidé je mění za oblečení, potravu a různé věci.“
„Mění. A víš, kde je berou? Aby získali tyto mince, musí někde pracovat. Ne, jenom pracovat je málo na to, aby jich bylo mnoho. Je třeba se zabývat nějakým byznysem nebo něco vynalézt. Například ty, Voloďo, můžeš vynalézt něco potřebného pro lidi, to, co jim moc chybí?“
„A jaký vynález nejvíce chybí lidem, tatínku?“
„Jaký? Mnohé. Například v řadě regionů začíná energetická krize. Nestačí elektrická energie. Atomové elektrárny budovat nechtějí: jsou nebezpečné, protože explodují. Ale bez nich se nelze obejít.“
„Atomové? Jejichž radiace zabíjí lidi a rostliny?“
„Ty víš o radiaci?“
„Ano, vždyť je všude. Je to energie. Je hodná. Potřebná. Jenom ji nelze shromažďovat ve velkém množství na jednom místě. Dědeček mě naučil řídit radiaci. Ale o tom nelze vyprávět, někteří lidé dobrou radiaci proměňují ve zbraň, aby mohli zabíjet ostatní lidi.“
„Ano. Je lepší nevyprávět. Vypadá to tak, že skutečně dokážeš něco vynalézt a vydělat pro svou holčičku mnoho peněz.“
„Zřejmě ano. Ale peníze nedělají člověka šťastným.“
„A copak, podle tebe, dělá člověka šťastným?“
„Prostor, který sám tvoří.“
Představil jsem si, jak se z mého malinkého syna stane mladík. Naivní, byť bude znát množství neobvyklých věcí, různých jevů. Bude umět zacházet dokonce i s radiací, ale stejně bude naivní vůči intrikám našeho života, půjde hledat svou holčičku, aby ji učinil šťastnou. Navenek se bude snažit nevynikat mezi ostatními lidmi. Tak to vždy dělá Anastasia, když vychází z tajgy k lidem. Bude se snažit nevynikat a stejně nedokáže být úplně takový jako ostatní. Připravuje se, nasává do sebe obrovské znalosti, snaží se stát fyzicky zdravým a toto všechno kvůli nějaké jedné holčičce. Myslel jsem si, že Anastasia připravuje syna na velké skutky a kvůli tomu mu přece předává znalosti a schopnosti. A tady to vypadá, že hlavní věc v životě muže – je učinit šťastnou pouze jednu ženu. Syn je přesvědčený, že každá žena je podobou celého vesmíru. Copak je tomu skutečně tak? Neobvyklá filozofie, ale ať je tomu jakkoliv, můj syn je o tom přesvědčený a bude považovat za jednu z hlavních věcí svého života učinit šťastnou pouze jednu dívku, kterou navíc nezná. Možná že se ještě ani nenarodila. Možná že se již batolí nebo dělá první kroky. A možná že žádná dívka ani nebude chtít nebo, přesněji, nedokáže se do něj zamilovat?
Ze začátku, když splní její přání a přinese jí peníze, možná bude předstírat, že ho miluje. O, kolik jich je, takových žen, v našem světě! Kvůli penězům jsou dokonce připravené provdat se za starého muže. Naučily se předstírat lásku.
Můj syn vyroste, potká podobnou, bude plnit její přání, ona mu bude říkat, že ho miluje, ale co se stane, až začne mluvit o nutnosti vytvořit Prostor lásky, založit zahradu… Vysměje se tomu? Bude to považovat za nenormální. Nebo to pochopí? Možná že pochopí. Ale možná… Ne, lepší je varovat ho před tím horším:
„Rozumíš, Voloďo, když najdeš tuto holčičku a podaří se ti ji učinit zdravou a krásnou, nejkrásnější, jak to říkáš, může se stát to, co vůbec neznáš. Nejkrásnější děvčata našeho světa se snaží stát manekýnami, herečkami, odejít do showbyznysu. Líbí se jim, když jim všichni muži kolem lichotí. Jen si to představ, že bude chtít před publikem zářit jako královna, a ty jí začneš vyprávět o Prostoru lásky. Možná že tě vyslechne, a to je celé. Odejde tam, kde je mnoho světel, poklon a potlesku, a tobě ještě, nedej bože, zanechá dítě, co potom budeš dělat?“
Voloďa bez přemýšlení odpověděl:
„Tehdy budu vytvářet prostor sám. Ze začátku sám, potom s dítětem, které mi ponechá, budeme chránit v tomto prostoru Lásku.“
„Pro koho ji budete chránit?“
„Pro sebe, tatínku, a pro holčičku, která, jak říkáš, odejde za umělými ohni.“
„Tak proč potřebuješ právě pro ni připravovat nebo chránit Prostor lásky? Vidíš, jak jsi naivní v těchto otázkách? Bude třeba hledat jinou. A být napříště opatrnější.“
„Jestli budu hledat jinou, kdopak v tom případě učiní šťastnou holčičku, která odešla?“
„Ať to udělá, kdo chce, nač si s ní potřebuješ lámat hlavu? Odešla a hotovo.“
„Ona se vrátí. A uvidí překrásný les, sad. Udělám to tak, aby se jí všechna zvířata podvolovala a sloužila. Všichni a všechno v tomto prostoru ji bude upřímně milovat. Zřejmě se vrátí unavená. Umyje se čistou vodou, odpočine si. Stane se ještě krásnější a víc už nebude chtít opustit svůj Prostor lásky. Náš prostor. Stane se šťastnější. I hvězdy nad ní budou jasnější a šťastnější. Ale kdybys ty, tatínku, nevymyslel, nevytvořil svou myšlenkou takovou situaci, že odejde, neodešla by.“
„Já? Já jsem vytvořil?“
„Ano, tatínku. Vždyť ty jsi to tak řekl. Tvá myšlenka. Člověk tvoří svou myšlenkou různé situace, ty jsi ji také stvořil.“
„Ale ty, tvá myšlenka, copak nemůže změnit situaci? Zvítězit nad mou? Vždyť jsi říkal, že je rychlá, skoro jako u Anastasie.“
„Může zvítězit.“
„Tak do toho.“
„Nechci, aby má myšlenka bojovala s tvou, tatínku. Budu hledat jiné východisko.“

Jak zdolat překážku?

 

Nemohl jsem dál mluvit se svým synem. Všechna má slova automaticky prověřoval svým představováním, které lehce pozná pravdu a lež. Dokonce vyvrátil závěry historiků vyložené v učebnici. Nijak se nedařila převaha otce nad synem, rozhovor nezvyšoval mou autoritu a zřejmě bořil i tu, kterou vytvořila Anastasia. A navíc, jeho podivné přesvědčení o síle mysli mě lekalo a oddalovalo od syna. Jsme různí. Kontakt s dítětem, jako otce se synem, se nedařil. Necítil jsem v něm svého syna. Vůbec mi připadal jako jiná bytost. Mlčeli jsme. A najednou jsem si vzpomněl na Anastasiina slova: „K dětem je třeba být vždy upřímný a pravdivý.“ Z bezvýchodnosti situace jsem se dokonce rozzlobil: „Takže upřímný? Pravdivý?“ Snažil jsem se, a co vyšlo? Vždyť kdybych měl být úplně upřímný a pravdivý… A vůbec, v dané situaci lze říct nejen to. A řekl jsem to, vypálil jsem jedním dechem:
„Voloďo, abych byl upřímný, nedaří se nám rozhovor jako u otce se synem. Jsme odlišní. Máme různé pojmy, informace a znalosti. Necítím, že jsi můj syn. Dokonce se tě bojím dotknout. V našem světě je možno své dítě jen tak polaskat, a dokonce potrestat, nařezat za provinění. A já na to vůči tobě nemohu ani pomyslet. Mezi námi je nepřekonatelná překážka.“
Zmlkl jsem. Sedím, mlčím, nevím, co a jak mám říkat dál. Sedím a dívám se na svého malinkého syna s trochu podivným myšlením.
Otočil ke mně svou kudrnatou hlavičku a opět promluvil první, ale tentokrát jsem v jeho hlase pocítil stíny smutku:
„Mezi mnou a tebou je nějaká překážka, tatínku? Pro tebe je těžké mě vnímat jako svého rodného syna? Dlouho býváš tam, v jiném světě, kde je všechno trochu jinak než tady. Vím, že tam rodiče občas bijí své děti… Všechno je tam trochu jinak. Napadlo mě, tatínku… Hned jsem zpátky…“
Rychle se zvedl, někam běžel, pak se vrátil s větví se suchými jehličkami a podal mi ji:
„Vezmi, tatínku, tu větev a zmlať mě. Jak to dělají rodiče v tom jiném světě, v kterém tak dlouho býváš.“
„Zmlátit? Tebe? Proč? Copak jsi to vymyslel?“
„Vím, tatínku, že v tom světě, v kterém jsi nucen dlouho žít, rodiče bijí pouze své vlastní děti. Jsem tvůj syn, tatínku. Zmlať mě, aby ses cítil jako můj vlastní otec. Možná že tak to pro tebe bude jednodušší pocítit. Jenom do této ručičky a nožičky nebij, ta ručička a nožička necítí bolest, jsou trochu strnulé. A zbytek těla bolest pocítí. Jenomže já, zřejmě, nedokážu plakat, jak to dělají děti. Ještě jsem nikdy neplakal.“
„Nesmysl! Úplný nesmysl. Nikdo a nikdy, dokonce v tom, jak říkáš světě, nebije děti jen tak. No, občas je rodiče potrestají, zlehka jim naplácají. Ale pouze v tom případě, kdy neposlouchají své rodiče, dělají to, co se nesmí.“
„Ano, samozřejmě, tatínku. Když si rodiče myslí, že se děti zachovaly nesprávně.“
„Právě.“
„Tak si, tatínku, pomysli, že nějaký můj skutek je nesprávný.“
„Co to znamená, pomysli si? Když je skutek nesprávný, všem je jasné, že je nesprávný, a ne že se někomu zachtělo ho považovat za nesprávný, a proto to udělal. Nesprávnost musí pochopit všichni.“
„I děti, které jsou bité?“
„I děti. Právě proto jsou bité, aby pochopily svou chybu.“
„A před bitím to pochopit nemohou?“
„Vypadá to, že ne.“
„Rodiče jim to vysvětlují, ale ony nemohou?“
„Nemohou a v tomto je jejich vina.“
„A ten, kdo nesrozumitelně vysvětluje, není vinen?“
„Zdá se, že není… Úplně jsi mě popletl svým nechápáním!“
„To je dobře, když nechápu, tak mě zmlať. A nebude mezi námi překážka.“
„Pročpak nedokážeš pochopit: trest může následovat tehdy, například… Například… Maminka ti přísně říká: ,Voloďo, to dělat nelze.‘ A ty, nehledě na zákaz, najednou uděláš zakázané. Teď jsi to pochopil?“
„Pochopil jsem.“
„Dělal jsi alespoň jednou to, co ti máma zakazuje?“
„Ano, dělal. Dvakrát jsem to dělal. A budu pokračovat, ať mi to maminka zakazuje kolik chce .“
Rozhovor se synem se dále vyvíjel jinak, než jsem to plánoval předem. Nijak se mi nedařilo představit dnešní civilizovanou společnost a sebe v tom nejlepším světle. Další synovy důvody mě natolik rozladily, že jsem bouchl pěstí do kmene stromu. A řekl jsem mu… nebo spíše sobě:
„Ne všichni rodiče v našem světě trestají své děti bitím. Mnozí naopak hledají správný systém výchovy. I já jsem hledal, ale nenašel jsem. Když jsem chodil k vám do tajgy, byl jsi ještě úplně malinký. Vždy jsem tě chtěl obejmout, přitisknout. Ale Anastasia říkala: ,Ani láskáním se nesmí dítě vyrušovat. Myšlenkový proces dítěte – je velice důležitý proces.‘ Tak jsem se na tebe pouze díval a ty jsi byl stále něčím zaměstnaný. A tak teď nechápu, jak mám s tebou mluvit.“
„A teď, tatínku, mě už nechceš obejmout?“
„Chci, ale nemohu, všechno se mi v hlavě smíchalo kvůli těm systémům výchovy.“
„Pak mi dovolíš, abych to udělal já, tatínku? Vždyť naše myšlenky jsou teď stejné.“
„Ty? Ty mě chceš také obejmout?“
„Ano, tatínku!“
Udělal krok ke mně. Klekl jsem si na koleno a vůbec jsem se nějak sesunul k zemi. Jednou rukou mě silně objal kolem krku a přitiskl hlavičku k mému ramenu. Uslyšel jsem tlukot jeho srdce. A mé zprvu začalo bít rychle a nepravidelně. Začalo se mi poněkud těžce dýchat. Zřejmě za několik vteřin nebo za minutu srdce, jež bilo nepravidelně, najednou začalo vyrovnávat svůj rytmus, jako by se přizpůsobovalo tlukotu jiného srdce. Začal jsem velice lehce dýchat. Pocítil jsem takový stav… Chtěl jsem říci nebo zakřičet: „Jak je všechno kolem pěkné! Jak překrásný je život člověka! Děkuji tomu, kdo vymyslel tento svět!“ A ještě mnoho dobrého jsem chtěl říci. Ale slova se skládala pouze uvnitř mě. Pohladil jsem syna po vlasech a z nějakého důvodu jsem se zeptal šeptem:
„Ale co, řekni mi, synku. Co jsi, natolik zakázaného maminkou, mohl natropit? A ještě to chceš opakovat?“
„Když jsem jednou uviděl maminku Anastasii…“ odpověděl Voloďa, nejdřív také šeptem, aniž by zvedl hlavičku z mého ramena, „když jsem uviděl…“ Odtáhl se ode mě, posadil se na zem a pohladil trávu. „Bylinky jsou vždy zelené, když je jim dobře.“
Nějakou dobu mlčel. Pak zvedl hlavičku a pokračoval. …
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
0 komentářů

Napsat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

68 − 66 =

Zvonící cedry Ruska | © 2018 Anastasia.cz - Všechna práva vyhrazena. | Ekoobchudek.cz

nebo

Log in with your credentials

nebo    

Forgot your details?

nebo

Create Account