Zvolené téma obsahuje celkem 22 odpovědi. Do diskuze (1 hlas) se naposledy zapojil uživatel  Návštěvník a poslední změna proběhla před 15 roky.

  • Autor
    Příspěvky
  • #4135 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Ráda bych tímto příspěvkem reagovala na článek Kraslická výzva a následný Komentář ke Kraslické výzvě. Myšlenka na vytvoření rodového statku je mi totiž velmi blízká, takže jsem se s chutí do článku začetla, ale po několika řádcích jsem si nebyla jistá, jestli náhodou nečtu další úryvek z nějakého Orwellova románu. Jsem přesvědčená, že návrhy autora článku byly formulovány s těmi nejčistšími úmysly, ale nějakou podivnou hříčkou osudu vznikl (z mého hlediska) naprosto ďábelský plán, který směřuje spíš k vytvoření další sekty než ke zkvalitnění života účastníků projektu.

    Abych byla konkrétní, tak se zastavím u několika bodů, které mě zneklidnily:

    1) Volba účastníků na základě prokázání emoční inteligence.

    Emoční inteligence je samozřejmě asi jedním z nejlepších kritérií k hodnocení, ale ani vysoký stupeň IE nezaručí, aby se člověk zachoval tak jak má v každé situaci. Pracuji v instituci, která vyžaduje, aby každý její zaměstnanec prošel velmi náročnými psychologickými testy. Přesto z praxe vím, že se mezi mými kolegy objevují lidé lepší i horší, stejně jako všude jinde, protože člověk reaguje na každou konkrétní situaci jinak a emočně se vyvíjí (nebo zakrňuje) také v závislosti na okolnostech. Jsem přesvědčena, že většina členů současného parlamentu by dosáhla velmi vysokého stupně IE a že po svém zvolení ke své práci přistupují s těmi nejlepšími úmysly, ale často jsou tyto úmysly rozemlety již zaběhaným systémem, proti kterému jedinec těžko sám bojuje. Člověka také může oslnit pocit moci, což je věc kterou by on sám často předem vyloučil jako nemožnou a někdy si ani později není schopen uvědomit změnu, která se s jeho charakterem udála. Není vůbec jisté, že by se takto volení „osadníci“ těmto obecně lidským problémům vyhnuli.

    2) Vlastnění statku družstvem a jeho propůjčování „osadníkovi“.

    Tento návrh mě velmi překvapil, protože se proti němu vyjadřuje jak Anastazie (zdůvodnění, že její návrhy se hodí jen pro Rusko, mi nepřipadá jako dobrý argument, protože takto by se pak dalo zdůvodnit jakékoliv odchýlení od jejích návrhů nebo i jejich úplné překroucení) tak i Megre. Megre si dal tu práci, že se problematikou komunit zabýval a podrobně o tom referuje v knize Kdo vlastně jsme. Jak sám píše, celkem posbíral informace o 86 osadách z 19 států, přičemž podrobněji se rozepisuje o indickém městě Aurovil, jehož vybudování bylo schváleno indickou vládou a organizací UNESCO. Takže se jednalo o veliký projekt, do kterého byla vložena velká očekávání. Většina z těchto osad (včetně Aurovilu) se však rozpadla právě proto, že účastníci nebyli majiteli pozemku, ale ten jim byl jen propůjčován. Těžko si představit, že člověk bude s láskou opatrovat svůj pozemek a každou kytičku v něm, když bude vědět, že jeho syn a dcera budou muset pro jeho získání prokazovat znovu jakousi způsobilost. Vždyť člověk přece všechno dělá pro děti a pro své potomky. Připomíná to situaci, kdy jste vlastníkem domu, ale v okamžiku, kdy zemřete, musí vaše děti prokazovat městu nebo vesnici, kde se dům nachází, že jsou bezúhonné a že v něm chtějí i nadále bydlet a že v něm budou dobře hospodařit. To samozřejmě zní absurdně, a proto to tak taky nikde není zavedeno.

    Kromě toho, je snadné prokázat navenek, že hodlám na pozemku hospodařit, ale prokázat vnitřně, jaký jsem, to nelze. Nikdo do člověka opravdu nevidí a ani žádný test tuto věc neřeší.
    Kdo to vlastně bude posuzovat a co znamená „porušit očekávání zvlášť hrubým způsobem“? (Vyřadí mě komunita, když se rozhodnu, že budu dávat dítěti neekologické papírové pleny?) Je jisté, že v takovéto osadě se nepředpokládá, že si někdo na pozemku vybuduje supermarket nebo noční podnik, ale případné změny na pozemku se přece dají řešit jen případnými (stavebními a jinými) povoleními ze strany obce, tak jak to funguje ve společnosti dnes.

    Je tady rovněž nebezpečí, že si takováto komunita ustanoví podivná pravidla posuzování vnitřních hodnot člověka a za hrubé porušování pravidel pak už může být považováno i to, že se někdo jakkoliv odlišuje. Jak tomu ostatně bylo mnohokrát v historii.

    3) Izolovanost obce od vnějšího světa a komunikace jednotlivce s vnějším světem skrze družstvo.

    Můžeme samozřejmě předpokládat, že vnější svět se ocitl ve slepé uličce, že je zkažený a že má pobyt v něm na člověka negativní vliv. O tom, zda se tomuto vlivu vystaví, by však měl rozhodovat každý jednotlivec sám. Už jen proto, že komunikací s lidmi opačného smýšlení nebo i jiného životního stylu se člověk vyvíjí a tříbí své názory. Naprostá uzavřenost je vždy na škodu a takováto společnost by dříve nebo později (ale spíš dříve) skončila jako uzavřená sekta. Co se mě týče, mám doma televizi a nedívám se na ni. Platím poplatky, ale zapnu ji tak dvakrát do roka. To, že televizi mám a že si ji čas od času na základě svého svobodného rozhodnutí zapnu a vystavím se jejímu vlivu, ze mě ale ještě nedělá horšího člověka. Člověku byla dána svobodná vůle a tu by měl každý den využívat a ne přenechat rozhodování o tom, co je dobré a co ne nějaké komunitě. Vždyť i názor člověka na to, co je dobré, se může ze dne na den změnit. Věta „v osadě nebude k dispozici „vnější tisk a vysílání televize“ pro jednotlivce, ale pouze jako skupinová událost“ se snad ani nedá brát vážně. Zní to jako tvrdá cenzura. Je samozřejmě pravděpodobné, že většina „osadníků“ asi noviny číst nebude (taky je nečtu a je to velká úleva), ale nejsme děti, aby za nás někdo rozhodoval a pokud se opravdu od „osadníků“ očekává vysoká duchovní vyspělost, tak by se jim mělo důvěřovat v tom, že si sami zvolí, co je pro ně dobré, aniž by to bylo nějak ustanoveno komunitou.

    Hovoří se zde i o dalších aktivitách komunity, například práci v kolektivech při stavbě domků po celé republice a podobně. Předpokládám, že zapojení se do těchto aktivit by bylo dobrovolné, protože je možné, že někteří „osadníci“ by měli třeba jinou představu o využívání pozemku (aniž by se zřekli myšlenky využívat ho pro obdělávání a vlastní obživu) a zvládli by vedle farmaření ještě jiné své soukromé aktivity (umělecká a překladatelská činnost, spisovatelství, léčitelství), které by mohli i částečně realizovat ve vnějším světě.

    4) Anastazie mluví především k ruskému národu, u nás hrozí tunelování, rozkrádání a podobné praktiky.

    Anastazie sice mluví k ruskému národu a její projekt se hodí z hlediska geografického a hospodářského hlavně na Rusko, ale některé obecné principy jsou aplikovatelné kdekoliv a právě od těch bychom neměli upouštět. Je to hlavně její zdůrazňování toho, že půda musí majiteli patřit. Ať vám to připadá jako uctívání zlatého telete, člověk má lepší vztah k tomu, co je opravdu jeho. Pocit vlastnictví je samozřejmě relativní, protože všechno jednou opustíme, ale o svých dětech si také myslíme, že jsou naše a proto je máme rádi a děláme pro ně vše, i když ve skutečnosti naše nejsou a mohou kdykoliv odejít.

    Tunelování a rozkrádání bych vůbec nepřipisovala národu jako celku. Za tím jsou vždy konkrétní jednotlivci, kteří ještě neznají (nebo nechtějí znát) jisté duchovní zákonitosti. Nebezpečí kupčení s pozemky je tady vždy, protože jaká kritéria při výběru vlastně aplikovat? Ne vždy platí, že ten kdo má hodně peněz a je ochotný za pozemek zaplatit, je nemorální a jde mu jen o majetek. Rovněž není jisté, že ten, kdo se prezentuje jako duchovně myslící bytost, která jako jediná ví, jak to Anastazie vlastně myslela, je schopen taky takto žít. Ideály jsou krásná a nezbytná věc, ale v historii je bezpočet případů malých církví a jiných komunit a společenství, ve kterých měl každý zpočátku dobré úmysly a každý miloval Boha, ale které se nakonec nějakým způsobem zvrhly. Ego je totiž mocná překážka vývoje člověka a dokáže na sebe brát různé rafinované podoby, takže člověk má tendenci uvěřit tomu, že právě on věří v Boha lépe než ten druhý. Věřit v dobrou věc také ještě neznamená umět její principy uplatňovat okamžitě v praxi. Člověk může vnitřně směřovat k Bohu, ale navenek ještě celé roky zápasit se svými negativními vlastnostmi a tak se jevit jako člověk nevyrovnaný, ale pak může přijít zlom a jeho skutečné směřování se projeví zdánlivě zničehonic.

    Společnost spravedlivých je prozatím utopie. To bychom všichni museli už teď být stejně jasnovidní jako Anastazie a to je běh na dlouhou trať. A kdo posoudí, na jakém úseku trati se právě nacházíte vy nebo já?



    Na závěr bych chtěla říct, že nechci, aby toto mé vyjádření bylo bráno jako kritika, ale spíš jako zamyšlení nad možnými důsledky některých návrhů. Vše je třeba dobře uvážit, protože nastěhovat se do rodového statku není sice jednoduché, ale je to určitě jednodušší, než z něj potom utíkat zpátky do vnějšího světa poté, co už jsme za sebou spálili mosty. Jsme totiž přece jenom lidé chybující, ale jako Češi máme ještě navíc vzácnou zkušenost s totalitním režimem, který byl také založen na krásných ideálech a skončil někde úplně jinde. Díky tomu víme, že vše závisí jen na míře lásky, kterou v sobě člověk má a ta je objektivně nezměřitelná a je přístupná každému člověku, ať žije v newyorském mrakodrapu nebo na rodovém statku ve střední Evropě.

    S přáním všeho dobrého.

    Miriam Čekalová

  • #4702 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Milá paní Čekalová,
    velice vám děkuji za váš příspěvek, kterým jste velice pečlivě a zasvěceně okomentovala Kraslickou výzvu. Samotná myšlenka rodových statků mě nadchla. O podobné věci jsem snila dávno před objevením knih o Anastázii, ale text Kralické výzvy mi „zježil vlasy na hlavě“. Kromě všeho, co výše uvádíte, mě negativně zaujala zmínka o tzv. „černých ovcích rodiny“, tj. dětech, které se „nevyvedly“ a tudíž by musely statek opustit a přenechat „vhodnějším“ adeptům. Sama mám dva syny, z nichž jeden byl pro své okolí těžko stravitelný a označovaný za nevyvedeného. Přesto jsem věděla, a čas to potvrzuje, že je v něm přes všechny slabé stránky mnoho dobrého a že je potřeba trpělivost a důvěra, aby tyto stránky časem zesílily a převážily nad tím problematickým v jeho osobnosti. Ptám se autora této výzvy: „Kde je láska, která snad nadále zůstává alfou i omegou?“ Nemohu přistoupit na myšlenku, že poselstvím Anastazie je postavit na vrchol všeho rodový statek. Podle mého je to jen prostředek, a jak již v jednom příspěvku napsala moje jmenovkyně, prostor lásky můžeme vytvářet kdekoli nám to naše současná životní situace umožňuje, třeba i ve velkoměstě. K tomu také Anastázie v textu dodává: „Vyrůstala jsem ve Stvořitelově kolébce, zatímco jejich duše překonávala pekelná muka a dokázaly vydržet. Po dlouhá léta kolem nich se celá řada nedostatků, trápení a pokušení snažila překroutit pojem dobra. Jejich duše dokázaly všechno přemoci, jsou silnější než ty, co se ohradily od světa kamennou zdí, jsou ve světě a sebou vyzdobí svět.“ (Kniha 3, str.186)
    Já osobně bych do takové osady nikdy nevstoupila. I když mohu mít k lidem kolem sebe spoustu výhrad a nesdílet jejich životní styl a hodnoty, přesto v samé hloubi cítím, že hlavním smyslem je pracovat na dobrém i pro ně a nejen pro ty „osvícené“. A proto bych se od nich nikdy nechěla morálně vydělovat jako někdo lepší. Pokud rodový statek, tak pro to, abych vydobila kus dobrého i pro ty „nehodné“. Nemohu přeci zároveň pracovat pro dobro někoho, od koho se odděluji. Musím chodit mezi ně i navzdory tomu, že se pošpiním a že by mě mohli „stáhnout“ dolů.
    Také jsem si představovala, kdo by kontroloval, zda si někdo přeci jenom někde „neulil“ nějakou televizi. A co třeba počítače, které hojně využíváme ke své komunikaci? Nestaly by se i oni brzy inkriminovaným předmětem, přes který k nám může proniknout zkaženost světa?
    Když jsem četla Kraslickou výzvu, říkala jsem si, že je tu zase to, co tu bylo mnohokrát. Jak se dobré myšlenky v našich pokřivených přístupech mění v něco úplně jiného, než přinášely. Nesouhlasím s názorem, který v podtextu řady příspěvků cítím, že prioritou a tím nejdůležitějším oč máme usilovat je rodový statek a tudíž potažmo prioritní zaměření na fyzickou oblast. Zastávám názor, který možná není v knihách o Anastázii výslovně zdůrazňován, ale který přesto v knihách cítím, že tím nejdůležitějším v životě je láska, a statek, stejně jako vše ostatní, nemá být cílem, ale prostředkem, který nám má pomáhat k jejímu rozvíjení a šíření kolem nás.
    Zdraví vás Eva

  • #4703 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Milá děvčata,
    stoprocentně s vámi souhlasím a možná bych dodala ještě něco navíc.
    Ale je to první pokus a ten se zřejmě ne vždy vydaří. Tvůrci výzvy se nechali strhnout do organizování podle stávajících zkušeností a praxe. Neuvědomují si, že tady jde o něco naprosto nového a odlišného a proto i přístup musí být odlišný. Možná by si měli znovu a pečlivěji přečíst všechny Megreho knihy a snažit se pochopit, co dělají špatně. Jistě je vedou čisté úmysly, ale snad je reakce ostatních přimějí k přehodnocení plánů. Jinak by se mohlo stát, že se ti, kteří skutečně chápou, o co Anastázii jde, nebudou chtít podílet na budování rodového statku (rodový = patřící rodu, nikoli družstvu).
    Při budování osad by skutečně měla být prvořadá láska a pak hned svoboda jednotlivce. Pokud se sdruží lidé, které vede touha po naplnění Anastáziiných myšlenek, není třeba „kádrování“ a průběžné „komplexní hodnocení“. Navíc nechápu, kdo a na základě čeho si udělil právo určovat vhodnost toho kterého kandidáta.
    A např. k televizi : tu si klidně stáhnu i na počítač, včetně promítání „závadných“ filmů. Pokud by to šlo takto dál, dovedu si docela klidně představit domovní prohlídky „pověřeným výborem“. A co tak nezavést vůbec elektřinu, prát v neckách, svítit loučemi? Vždyť podobný způsob uvažování nemůže přinést nic dobrého.
    Jsem přesvědčena, ža většina zájemců o budování statků je vedena touhou opustit stávající způsob konzumního způsobu života, oklešťování osobních svobod a závislosti na institucích. Tak proč někdo chce už v prvopočátku oklešťovat svobodu zájemců?

    K uzavření se vnějšímu světu bych ještě dodala, že to mi připadá jako naprostý nesmysl. Naopak. Vždyť účelem je ukázat lidem, že to jde i jinak. Že tímto způsobem lze dosáhnout šťastného života. Je žádoucí „nakazit“ maximum lidí. Myslím si, že to je hlavní myšlenka, kterou nám Anastázie předává. Čím více lidí bude chtít žít na statcích, tím lépe. Vždyť i v knize se píše o kontaktu s lidmi zvenčí.

    Kraslická výzva působí dojmem, že takhle tedy určitě ne!

    Dáša

  • #4704 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Pozerám vašu diskusiu a nedá mi k tomu niečo povedať. Čo sa týka problému vlastníctva, je to hlboké nepochopenie tohoto problému. Jednoznačne iná cesta ako cesta družstiev nie je. Aj v Rusku väčšina budovaných osád ide do toho formou družstva. To znamená, že vlastníkom je družstvo, ale družstvo sa skladá z rovnocenných hlasov všetkých členov. Všetci členovia majú rozhodovaciu pravomoc. Každý člen má svoj pozemok pridelený od družstva, pozemok je v spolupodielníctve v doživotnom prenájme. A nových členov do družstiev -osád vyberajú veľmi pozorne a prísne. V Rusku sa nad tým nikto nepozastavuje. Veď vy ste fakticky vlastníkom toho pozemku, nikto vám ho nemôže zobrať ak neporušíte stanovy, ktoré sú dopredu známe, presne definované a ktoré svojim podpisom pri vstupe do družstva potvrdzujete. To znamená, napr. že nesmiete začať svojvôlne chemicky hnojiť, vypúšťať hocikde odpady, začať stavať nočný podnik atď. Aj z praktického hladiska je lepšie ak napr. 100 ha kupuje naraz 1 subjekt, nikto nebude predávať 100 ha po jednom, na to treba 100 rôznych zmlúv, 100* výpisy z katastra, pre predávajúceho sú to veľke vádavky, a neistota, ako aj pre kupujúceho. Ako zaručíte, že ak predáte 10 ha po jednom jednotlivým záujemcom a odrazu sa proces predaja zastaví, lebo príde kupec čo kúpi naraz zvyšných 90 ha a postaví tam továreň. Jemu nebude vadiť 10 rodovýsch statkov, ale vám továrňa v susedstve áno. Alebo ako chcete zaručiť, že deti osadníkov z viacerých susedných pozemkov sa nevykašlajú na idei otcov a nespoja svoje pozemky a nevybudujú si tam kasino. Družstvo to zabezpečí. Cesta prostredníctvom družstva alebo Občianského združenia je vynikajúcou formou a zárukou pre všetkých zúčastnených, že čo na začiatku dohodnete to bude aj platiť.

  • #4705 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Tak tedy další otázka. A kde je pak tvořivost? Tvořivost není o schématech, o přejímání hotových vzorů. Ta je o každodenním dialogu se vším kolem nás, o každodenní bdělosti, o schopnosti vidět každý den novýma očima. Proud života nelze vtěstnat do organizařních schémat. Ta již v historii zahubila mnohé pozitivní. Nikde, ani v Rusku, ani v knihách o Anastázii, nejsou hotové recepty, které bychom mohli jednoduše převzít. Nezbývá nám, než tvořit i s riziky omylů a potenciální možnosti vzniku „kasin“. Bůh dal člověku svobodnou vůli a tím i zodpovědnost.

    Zastávám názor, že tvořivost se netýká pouze roviny hmotné, ale i (a možná i prioritně) roviny duchovní a myšlenkové. V Rusku se prostřednictvím vztahu k půdě člověk vztahoval k Bohu, k duchovnímu světu. Vztah k půdě měl hlubokou duchovní dimenzi. Proto, já osobně, v poselství Anastázie nespatřuji především apel na naše „statkářské“ aktivity, ale apel na obnovení našeho vztahu k Bohu a duchovním hodnotám a tím k pozvolnému ozdravění vztahů mezi lidmi a následně i jejich vztahu k přírodě.

    Mělo by se snad v budoucnu naše pole tvořivosti omezit jen na to, zda vysadím pět nebo deset řádků mrkve? Tak to ve mě spíše než s radostným tvořením asociuje s ubíjející omezeností obzoru. Myslím, že snad nejde o návrat k agrární společnosti, ale spíše o směřování k přirozenější společnosti, založené na souladu s duchovními principy, které můžeme odezírat z pozorování přírody a dějů v ní probíhajících. Tedy ne o pouhou renesanci farmářského způsobu života. Ten, pokud je bezduchý, bych rozhodně neidealizovala.

    Nevím jaká je situace v ruských osadách, ale je-li založena na takovém systému, jak zmiňuje autor, není se pak možná co divit, že hnutí bývá někdy nazýváno sektou. Sám V. Megre, pokud vím, v žádné takové osadě s pevnými stanovami nežije. Žije jako svobodný člověk v domku se zahradou, nesouce zodpovědnost za sebe i své činy sám, bez ochranných pojistek vnější organizace.

    A podle mě je tzv. „osobní vlastnictví“ nezbytné. Stejně nám tu reálně nic nepatří a vše je nám Stvořitelem jen propůjčeno. Ale jde o to, že „osobní vlastnictví“ je často opomíjeným synonymem pro osobní zodpovědnost, která jen za těchto okolností může být zcela převzata. Nejde tedy o to, že vlastním něco, co mi nikdo nevezme a s čím mohu nakládat podle osobní libovůle, ale že vlastním díl, za který nesu zodpovědnost jen já sám, bez možnosti výmluv na své „špatné“ okolí. Je tudíž oním sítem na třídění plev od obilí. To nabádá k velké obezřetnosti a k tomu, abych se den za dnem stále snažil o lepší porozumění všeho kolem. V případě družstevního vlastnictví vlastně tím garantem před Stvořitelem nejsem já, jako svéprávná bytost, ale konečnou odpovědnost nese družstvo. Tím oslabuje mé vlastní nohy, které by mě měly nést. A jsme tam, odkud jsme tak pracně utíkali.

    Vidím v takovém způsobu uvažování dlouholetou bezduchost a víru v to, že posledním garantem úspěchu jsme jen my samotní. Avšak i když Anastazia hovoří o síle našich myšlenek, nelze přehlédnou, že rovněž zmiňuje i další „obyvatele“ našeho Vesmíru – Světlé síly, tedy duchovní bytosti, které jsou rovněž hráči v oné velké kosmické hře. A že naše usilování a záměry jsou jimi poponášeny k realizaci, jsou-li s jejich v souladu, a naopak, že v budoucnu bude stále těžší realizovat záměry, které by s jejich byly v rozporu.

    A nakonec. Onu velice obraznou myšlenku „rodových statků“ lze v praxi realizovat i mnohem přirozenější cestou, než je údernicky nadšené organizování velkoosad. Pozemky, rozličných rozloh, s domky i bez nich, o které je s láskou a úctou k Stvořiteli pečováno lidmi, ctícími jiné než konzumní hodnoty současné společnosti, mohou vyrůstat v menších a jinde ve větších celcích přirozeně. A ani nezáleží na tom, zda je to „jen“ pro okrasné nebo hospodářské účely. Ke sdružování jejich majitelů může docházet zcela spontánně, na základě jejich myšlenkové a duchovní blízkosti a podobného žebříčku hodnot.

    Zdraví Eva
    P.S. Doufám, že se dnes již neupaluje!

  • #4706 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    @David_ wrote:

    Aj v Rusku väčšina budovaných osád ide do toho formou družstva. To znamená, že vlastníkom je družstvo, ale družstvo sa skladá z rovnocenných hlasov všetkých členov. Všetci členovia majú rozhodovaciu pravomoc. Každý člen má svoj pozemok pridelený od družstva, pozemok je v spolupodielníctve v doživotnom prenájme.

    Nesouhlas!!! Podle konstituci a zakona N 112-ФЗ Ruske Federaci, schvaleneho Statni Dumou 21.6.2003 a podepsaneho 7.7.2003 prezidentem V. Putinym v Rusku „Kazdy obcan RF ma pravo dostat od statu (nebo koupit) v OSOBNI vlastnictvi pozemek pro hospodareni. Realizale (cti prodej) vyrobku vypestovanych nebo zpracovanych v nem neni podnikanim“. Ovsem horni hranice velikosti pozemku se lisi podle regionu. Druzstva se zakladaji pro usnadneni realizaci vyrobku a sluzeb jimi nabizenych. To vubec neznamena, ze druzstvo je vlastnikem pozemku. Urcita pravidla pro nove cleny samozrejme jsou.

    Kdyz budete potrebovat mohu dat odkaz na ruske internetove stranky a neco i prelozit do cestiny.

    At ciste myslenky a Laska budou vsude!

  • #4707 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Zdravím a doplňuji aktuální info z kontaktu s panem Marešem a majitelem oněh 150ha na celorepublikovém setkání 6.3.2004:

    S Kraslickou výzvou (představa o organizaci) pravděpodobně nesouzněl nikdo, téměř všichni v ní cítili strach a nedůvěru a hovořilo se především o dlouhodobém pronájmu, což je jeden v důležitých momentů. Pan Mareš několikrát žádal o zpětnou vazbu a zdůrazňoval, že projekt tvoříme všichni. Majitel pozemků odpověděl na tři otázky položené Květou K. takto:
    1/ Nabídka není časově omezená, stále platí
    2/ Je možné se domluvit např. takto: pozemky přijdou do osobního vlastnictví s předkupní smlouvou pro majitele (ochrana před nepravděpodobnými spekulacemi)
    3/ Na jaře (až roztaje sníh) jsme srdečně zváni na prohlídku místa

    Moje poznámka: Nezahazujme šanci, nebojme se, vytvoříme to my – nikdo nám nic nenadiktuje 🙂

    Mějte se krásně

    Květa

  • #4708 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Družstvo v Rusku je iné ako to čo myslím pod tým tuna. U nás to môže byť aj Občianske združenie, ktoré uzavrie zmluvu o kúpe 150 ha. a potom následne ich predá jednotlivcom, alebo prenajme doživotne. To si myslíte, že majiteľ 150 ha o ktoré máte teraz záuejm to bude predávať po jednom každému jednotlivámu človeku. Predávali ste už niekedy nejakú nehnuteľnosť, byt alebo dom? Viete čo všetko treba ak to predávate len jednej osobe. Vymerať, ocenenie, výpisy z katastra, povolenia, vypracovanie zmluvy, ocenenie majetku v X kópiach, vyriešiť spoluúčasť. Veľké náklady+ obrovská papierovačka. Predali by ste svoj dom jednej osobe, alebo 20 ľudom na 20 zmlúv do 20 násobného spoluvlastníctva? Nikto normálny sa s vami nebude baviť keď príde za ním 150 ludí a budú to chcieť individuálne kúpiť na 150 podielov . Však to skúste. Ak to budete chcieť kúpiť v celku naraz 150 ha budete sa budúci majitelia musieť medzi sebou dohodnúť a práve tá dohoda je to čo môže a músí mať formu OZ alebo družstva, inak to jednoducho nepôjde. Forma akciovej spolopčnosti alebo s.r.o neprichádza do úvahy. A OZ nemôže predávať svoj majetok jednotlivcom, čiže zostáva iba družstvo, ale povaha družstva je taká že jeto spoluvlastníctvo, potom sa staváte spoluvlastníkom 1/150-ni družstva s právom dedenia. A teraz nehovorím o kúpe 1 ha ale veľkej časti pôdy naraz.

  • #4709 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Ano, kvůli tomu a ještě pro jednaní s úřady pravě zakládáme občanské sdružení. Ale 1 ha pozemky máji byt v OSOBNÍM vlastnictví jednotlivce nebo rodiny, aby nezopakovat Aurovil a podobné negativní zkušenosti lidstva.

    Evžen

  • #4710 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Dobre. Čiže OZ kúpi celých 150 ha. Ako potom predá jednotlivé pozemky 150 členom? Podľa mňa nemôže OZ predávať svoj majetok súkromným osobá. Mximálne môže prenajať za účelom aby zisk zostal v OZ na financovanie vlastných verejno prospešných aktivít. Ako to právne chcete vyriešiť. Veď OZ sú verejno prospešné organizácie, musia myť vyrovanú bilanciu a kúpa pozemku musí byť zdôvodnená nejakou činnosťou.

  • #4711 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Může stát cokoliv budeme upřímně chtít – čisté myšlenky se realizuji velmi rychle…

  • #4712 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Milí přátelé,

    nestačím koukat, co vše dokázala vyvolat jedna sporná výzva. Pominu teď její obsah a zeptám se: „Nebyl to záměr autora? Záměr rozvinout podobnou debatu? Zapojit lidi do diskuse, donutit je přemýšlet?“ Ať je to jak chce, důležité je, že se to stalo. A v tom vidím obrovský přínos (možná nevědomý, možná vědomý – kdo ví?) pana Mareše a jeho výzvy. Když jsem ji pročítal, napadaly mě podobné myšlenky (díky Miriam, krásně jsi to vyjádřila a rozvedla) a první reakce byla odmítavá, ba jsem se přímo zhrozil a někdy naopak smál nad absurditou napsaného. Přesto po několikerém váhání jsem se rozhodl vyslechnout si autora osobně, poznat jeho záměr, diskutovat s ním. Sdílel jsem Dášin názor ohledně jeho pohnutek.
    Na celorepublikové setkání se rozpoutala chvílemi až jiskřivá atmosféra a přestože pan Mareš vyzval k debatě, byl spíše atakován za sdělené. A pak vystoupil přímo pan majitel a řekl něco v tom duchu, že z vyslechnutých reakcí nabyl dojmu, že na podobný projekt ještě nejsme připraveni. Chtěl bych mu dodatečně touto cestou poděkovat, protože mě v daném momentě probudil.
    Co se vlastně stalo? Do výzvy byl zakomponován (možná záměrně) STRACH. A co dělají naše navyklé způsoby chování? Snažíme se mu utéct a raději přejdeme do útoku. A čeho se vlastně bojíme, proti čemu či komu bojujeme. Vždyť byl jen vysloven názor a byli jsme vyzváni k diskuzi. A tady ve fóru se něco takového opravdu děje. Díky, pane Mareš. Ač s většinou v textu výzvy nesouhlasím, či možná s danou interpretací, vyprovokoval jste důležitou debatu. Např. zda družstvo ano či ne (souhlas s Davidem, že je opravdu problém kupovat 150ha po 1ha a že OZ tuto otázku neřeší), zda půdu vlastnit či ne a jak je s ní možno dále nakládat (dědičná, svévolně neprodejná, ekologicky spravovaná), jak udržet čistotu záměru (žádná omezující opatření nám v tom nepomohou, spíše pozitivní tok myšlenek většiny, vzájemná úcta, respekt a láska), zda je rodový statek cílem či prostředkem (kdyby byl cílem, co by bylo po jeho dosažení??? a co by stalo se samotným sdružením majitelů), chceme být otevření či uzavření vůči okolnímu světu (jsem pro otevřený systém, kopírovatelný, svým způsobem pilotní povzbuzující ostatní k napodobení, ve svém důsledku vedoucí k přerodu celé společnosti). Není důležité, zda jsme Rusové, Češi, Slované, Anglosasové, Japonci či kdo. Podstatné je, že chceme být lidmi s velkým L, že chceme být důstojni touze, která nás stvořila.
    Jak krásně napsala Květa: „Nezahazujme šanci, nebojme se, vytvoříme to my – nikdo nám nic nenadiktuje.“ Pojďme společně tvořit, vyjádřeme své nejkrásnější představy. Pak se před námi otevře netušené a celý Vesmír nás s radostí uposlechne.
    A kdo necítí potřebu odcházet z místa, kde právě žije, tak ať neodchází. Tvořit krásné, tvořit s láskou se dá všude. A ti, kteří se chtějí sdružit, urychlit tak například změnu podmínek vývoje svých dětí, zažít intenzivnější pocit společného tvoření synergie s ostatními, umocnit vlastní tvořivé síly , tak ať se třeba aktivně připojí k projektu Česká rodová osada.

    S láskou a úctou Michal

  • #4713 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Vesměs souhlasím s Miriam Čekalovou. Jen bych ještě chtěla dodat, že také ti, kteří si myslí, že je družstvo to nejlepší řešení, nakonec mají také právo si vytvořit svůj sen podle svého. Když si myslí, že je to tak nejlepší, tak ať tento způsob vyzkoušejí.
    K tomuto tématu mohu sdělit, že jakožto majitelka bytu v panelákovém domě, jsem majitelkou tohoto bytu, jakož všichni majitelé, kteří si koupili byt, ve kterém bydleli, přesto jsme sdruženi v tzv. „Sdružení majitelů jednotek“. Pod tímto názvem je toto sdružení zaregistrováno u Krajského úřadu. V domě jsou ale také společné prostory, které obhospodařujeme všichni, tím, že platíme částky podle podílů výměry bytů do fondu oprav. O nich rozhodujeme všichni hlasováním. Co si kdo udělá ve svém bytě je jeho věc a za své, ale samozřejmě podle platných zákonů. Tento systém je velice dobře vymyšlen a tím nám dává další možnost, jakým způsobem zrealizovat takovou osadu vytvořenou z rodových statků. Je zde zachována podmínka, že každý je majitelem na svém, ale o společném se všichni starají společně a společně rozhodují, co se udělá a co ne, co je prospěšné a co ne. Zdá se mi to jako nejdemokratičtější způsob soužití v takové osadě a nejdemokratičtější systém jeho řízení. Tak by také byl dán každému prostor pro vlastní tvoření, každému podíl na rozhodování o společných věcech, každému díl jeho vlastní zodpovědnosti před vlastními i před ostatními obyvateli osady.
    Jsem proti názoru o chudobě, ve které údajně osadníci budou žít, vyjádřeném v novinách Anastasia. Anastasie mluví přesně o opaku. Ona naznačuje, jak by asi takový život měl vypadat, jaké cíle by lidé měli mít, čím by se měli zabývat, zveřejňuje spíše dávnou minulost, nebo své vize budoucnosti, velice málo věcí konkretizuje a upřesňuje, neboť chce dát každému člověku příležitost se realizovat a také přemýšlet, jak co udělat. Je to velice důležité pro rozvoj člověka, neboť zkušenosti mu řeknou jak dál. Stačí jen podat ten správný impulz, ale do detajlů si vše musí promyslet každý už zcela sám. Ona to ví, že každý je jiný, bere v úvahu jedinečnost každého člověka. Také ví, že dnes by ještě mnoho lidí nedokázalo žít takovým způsobem, jakým žije ona, ví že potřebujeme domy, abychom v zimě neumrzli, proto o nich mluví. Je sice proti přetechnizovanosti, ale přesto neodsuzuje a nezavrhuje veškerou techniku. Říká, že nemusíme vlastníma rukama vyhrabávat zemi, abychom mohli do vyhloubených dolíků zasazovat stromy, nebo kácet stromy bez seker a pil apod. Dává důraz na ekologii. Je teď na nás, co si každý sám z jejich slov vezme za své, nad čím bude přemýšlet, jak zrealizuje myšlenky, které nám předkládá. Snaží se pomoci celému lidstvu, v čemž vidím velikou odvahu, neboť není jednoduché se vystavit veřejnosti a nechat se třeba také pranýřovat nebo ohrožovat na životě. Ti, kteří chápou její slova a také se chtějí zapojit, pomoci, aby svět se stával stále lepším, ti půjdou nezištně za tímto cílem a vytvoří takový systém, kterým k němu budou moci dojít. To je ale dlouhodobý proces a nelze žádat, aby něco takového se dalo uskutečnit hned nebo jen v pár letech. Většina lidí o těchto myšlenkách nic neví, většina z nich je bude zprvu zamítat. Ti, kteří s tím začínají, ti mají tu nejtěžší úlohu, neboť budou čelit nepřízním v různých oblastech, mnoho věcí se nemusí povést a k nějakému cíli mohou dojít až další generace, ale jen tehdy, když my na sebe vezmeme toto těžké břemeno a nenecháme se zvyklat a budeme tyto čisté a nádherné myšlenky pomaličku realizovat, i s těmi nesnázemi, které nás čekají, dojdeme k nějakému cíli. Budeme-li vytrvalí, za 100 let již bude situace mnohem lepší a více lidí bude chtít takovým způsobem žít, neboť uvidí, že to jde i takto, a že je to lepší, než život, který sami doposud vedli. Jen na nás záleží, co předložíme budoucím generacím. Příklady jistě potáhnou. Jako ke všemu, i zde bude zapotřebí velké trpělivosti a lásky, neboť někoho může myšlenka vytváření osad nadchnout, ale zrealizovat ji nebude umět, protože bude mít jiný názor, nebo pocítí větší moc, či dokonce nadobytí lehkého zisku. Každý jsme skutečně jiný, každý má své dobré i špatné stránky, každý z nás chybuje. Proto není třeba někoho nebo něco odsuzovat, neboť každý jde svým vlastním vývojem, ať je již materialistou nebo oduševnělou osobou, a většina příznivců těchto myšlenek to určitě myslí dobře a chce pomoci, nebo se zapojit, prostě být u toho. Myslím si, že nebude na škodu, když se vytvoří osady podle rozdílných schémat, nebo i samostatné statky, pokud to lidé, kteří je tvoří, tak sami chtějí. Čas ukáže, který způsob je ten nejlepší, a zda to je skutečně ten, o kterém mluví Anastasia. Čeká nás ještě mnoho nelehké práce, ale s láskou v srdci, s úctou k ostatním lidem a s dobrou vírou v úspěch se skutečně dostaví.

    Nám všem ho přeje Magda

  • #4714 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    To s tými bytmi je pekný príklad. Družstvo nie je komunita. Keď vlastníte družstevný byt, ste spolumajitelia toho bytu s právom dedenia, praktický je váš. Družstvo za vás spravuje veci na ktorých sa s ním dohodnete vstupom do družstva. Ak si kúpite byt do osobného vlastníctva tak aj tak musiíte vytvoriť spoločenstvo -združenie vlastníkov bytov aby ste mohli spravovať spoločné veci. Je to nevyhnutné a také spoločenstvo bytov je tiež svojim spôsobom družstvo. To nikomu nepripadá čudné. Ale keď je tu návrh na rto aby pozemok v kuse kúpilo a spravovalo družstvo, v ktrom ste vy spolumajitelia, tak sa to považuje za spoločné vlastníctvo. To nie spoločné vlastníctvo. Kaťdý má plnú zodpovednosť a práva za tú svoju 1/150 tinu družstva. Váš hlas má rovanakú váhu.

  • #4715 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Milý Dávid,

    ďakujem, že si o tom začal písať. My obaja ale píšeme každý o niečom inom. Ja viem, čo to je mať, či bývať v družstevnom bytě. To ale nieje moj prípad. V bytovom družstve sú podielníci, len keď si vo vchode všetci zaplatie doposledka svoj podiel, pak je vlastníkom družstevného bytu s podmienkou, že je zaregistrovaný na katastrálnom úrade ako vlastník. Ak nie, je stále podielníkom a majiteľom bytov je družstvo. O takom systéme píšeš ty. Ale ja som bývala v štátnom bytě a mesto (magistrát) v našom vchode predávalo naše podnájomnické byty, najprv nám, ktorí sme v nich bývali. Mali sme na výber, stať sa podielníkmi len na percentá v celom dome (niečo podobné ako to býva v bytových družstvách), alebo byť majiteľmi – vlastníkmi svojho bytu so všetkými vlastníckími právami aj povinnosťmi, len spoločné priestory by boli v podielu. My sme sa rozhodli, že každý podnájomník nášho vchodu si kúpi sám pre seba byt, v ktorom doposial býval a platil zaň nájomné, ale od podpisou zmluv (bolo ich 24) a po zaregistrovaní na katastrálnom úrade ako majitelia, sme sa stali tými skutočnými majiteľmi – vlastníkmi. Teraz možeme nakladať podľa vlastníckého práva s vlastnými bytami každý sám za seba a nemusíme sa pýtať tých ostatných čo oni na to. Takže každý bývalý podnájemník je vlastník bytu, v ktorom ako podnájemník býval a teraz v ňom býva ako vlastník. Za spoločné priestory má každý vlastník svoj podiel podľa rozlohy bytu a iba za tie platí do fondu opráv svoj finančný podiel a iba za tuto časť domu hlasuje. Už iba zákon určuje, čo može a nemože vlastník vo svojom bytě robiť a ako s ním nakládať – bývať v ňom, prenajímať ho, predať ho, zrenovovať ho atď. O tomto druhom systéme som písala. Ide o to, že pri tomto systéme je vetšia volnosť rozhodovania samotného vlastníka, pritom má zodpovednosť voči zákonom, ako narábať s vlastným bytom, ale aj zodpovednosť v dome, ako sa zapojiť do spoločnej práce, do spoločného diania. Tvorivosti sa „medze nekladú“, len by mala byť v medziach zákona. Prevedené na Rodovú osadu, zákony štátu i osady by sa mali doplňať, aby to prípadne neškrípalo, ale pritom každý bude žiť na svojom a podielať sa na spoločnom v osade. Zo zákona je družstevný sposob bývania iný ako v sdružení vlastníkov. Sú to dve rozdielné právnické formy, i keď sa čiastočne podobajú.

    S úctou a láskou Magda

  • #4716 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Ještě jednou se musím vrátit k této debatě. Vrtá mi to hlavou, proč se najdou jednotlivci, kteří nechápou o čem píšu. Proto chci věc ještě více upřesnit. Musím konstatovat, že v případě našeho Sdružení vlastníků jednotek bytů v domě, ve kterém bydlím jde také o to, že ono S D R U Ž E -N Í n e n í v l a s t n í k e m N I Č E H O z d o m u a p o z e m –
    k u , jen pod svojí hlavičkou m á F O N D O P R A V , ze kterého se hradí veškeré společné opravy, nebo nákupy nových potřebných věcí a jejich instalace a údržba. O tom ale všichni vlastníci vždy hlasují, nebo některé věci, jako třeba revize jsou již dány ze zákona.
    My, jednotliví vlastníci jsme vlastníky společných prostor, ale už jen svými výměrovými podíly*. Také jsme vlastníky pozemku, na kterém dům stojí, a to také svým podílem (procentem)*. Daně platíme z výměry svého bytu a z procentuálního podílu pozemku*. To je vše. Doufám, že teď už to bude více lidem jasné.
    A o to především jde, aby ne družstvo vlastnilo všechny pozemky a pronajímalo je jednotlivým osadníkům, ale všichni osadníci by vlastnili nejen svůj pozemek, ale i svůj podíl na společném pozemku se vším, co na něm je. A to je zásadní rozdíl mezi družstvem a sdružením vlastníků. Já se přikláním ke sdružení, a to jednoznačně. Tak totiž i ti, kteří tzv. „vládnou“ v osadě, by byli neustále pod kontrolou ostatních osadníků i vlastních členů rodiny, pak si každý rozmyslí dělat nekalé věci, když mají všichni vždy právo na své slovo a na svůj hlas a může být také každý z vedení vždy odvolatelný ze své funkce a nahraditelný jiným vlastníkem, který by byl volen opět hlasováním. Osada rozhodne, co bude s hříšníkem podle vlastních i státních zákonů. Ty osadové by měly doplňovat zákony státní. Aby státní zákony byly vstřícné osadám, je třeba dávat návrhy na jejich změny a vytrvat, až se postupem času celý systém změní k lepšímu. – I to je vývoj, který chce svůj čas.

    * výměrový podíl = procentuální podíl pozemku = podíl (procento)

    Už je to jasné?
    Mějte se hezky a plňte si své sny.
    Vaše Magda

  • #4717 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Ja vám dobre rozumiem. To s bytmi je len príklad. Ide o princíp ako sa pozerať na veci. Mne nejde o to ako sa to nazve či družstvo alebo združenie, ale ide o to, že tak či tak sa musí pre 150 vlastníkov jednej osady vytvoriť spoločná platforma. Na rozduiel od bytov je tu totiž opačný postup. Ako viete naše byty boli najprv družstevné a až potom prešli do osobného vlastníctva. Ale viete čo znamená keď v dome ktorý mal napr. 20 bytov, 8 zostalo v družstve a 12 išlo do vlastníctva. Ke´d začne zatekať strecha tak to ide z fondu opráv tých 12, ale tí 8 sa môžu na to vykašlať a už je problém. To sú bežné situácie V Bratislave, kde všetci z veľkou radosťou si odkúpili byty do osobného vlastníctva, ale zistili, že aj tak si musia vytvoriť svoje združenie, alebo časť ľudí sa zase vrátilo naspäť do družstiev, ale fakticky sa platí ešte viac, aj zodpovednosť je väčšia a tiež forma dohody s ostatnými si vyžaduje formu nejakej dohody.

    Ale vráťme sa k pozemku. Nikto mi tu neodpovedal na zásadnu otázku. Ako chce 150 ľudí kúpiť naraz od jedného subjektu 150 ha pozemok? Po jednom to nikto nebude predávať. Niekto vravel, že vytvárate kvôli tomu občianske združenie. Ale vzápäti súhlasil s mojim tvrdením, že OZ nemôže predávať svoj majetok, je to nezisková organizácia. Takže OZ vám môže iba prenajať 1 ha. Čiže zase prenájom. Potom sme zase na začiatku, že vychádza jedine nejaká forma spolupodielníctva, čiže družstvo. Alebo s.r.o alebo akciová spoločnosť, ale asi nikto nechce viesť osadu ako obchodný podnik. Takže ešte raz sa pýtam ako presne a kto aký subjekt chce kúpiť naraz v jednom kuse 150 ha?

  • #4718 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Ahojky. Davide, kvůli čemu tak trváš na odpovědi? Jeď do přírody, uvolni se, lehni si na trávu, popřemýšlí a sám na to přijdeš…
    Nečekej na odpověď zvenku – všechno máš v sobě, stačí jen naslouchat své srdce, naladit se na čisté myšlenky.

  • #4719 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Trvám, lebo toto je diskusia k reálnej téme. Na to je vytvorené toto fórum, kto nechce diskutovať, nech nediskutuje a ešte sníva ďaľších 100 rokov. Všetci majú plné ústa lásky a plánov ako vybudovať rodovú osadu. Ale keď od pána Mareša prišiel konkrétny nápad, s ktorým sa stotožňujem ( vychádzajúci z reality nie snov) ako cestou skutočného družstva sa to dá v rámci teraz existujúcich právnych a ekonomických možností realizovať, 99% ľudí ho celkom neláskavo a tvrdo atakovali. Keď teda toto nie tak ako? Ako konkrétne chcete kúpiť ten x- hektárový pozemok kúpiť. Odpoveď je mlčanie alebo odkazovanie aby som išiel snívať. Čin bez sna je prázdny, ale aj sen bez skutku je ilúzia.

  • #4720 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Nejde používat skládačky technokratického světu pro vytvoření nového života, jinak budete zopakovat ten systém, kterého se právě chcete zbavit. A není to sen, je to realita.“

    Bůh nám všem dal svobodu rozhodovat. Já osobně se přípojim k těm, kdo společně vyrobí plán, který bude mně a ostatním zpřizneným lidem nejvíce vyhovovat jako z hlediska vnitřního cítění tak i z hlediska existujících zákonu (které můžeme i změnit). Návrh p.Mareše se mi nelibí a proto já jdu dál, k realizaci svých představ. A diskutování na foru není zrovna nejlepší způsob činit. Je to spíš výměna zkušenostmi, názorami, radami. Je potřeba aby to bylo účelný a nezabíralo čas, který můžeme věnovat dobrým činům.

    S úctou a Láskou.
    Evžen.

  • #4721 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Nejsem právnička, takže na to přesně odpovědět nedovedu, ale protože Evelínka tak hezky psala o tom, jak se jí dějí náhody nenáhody, tak mě se to také začíná takto dít nějakou dobu. Nejprve byla u mě nezaměstnanost. Až když jsem se na ni „vykašlala“ a začala se starat intenzívně o své zdraví, přišla nečekaně práce. V té jsem už 5 let. Zprvu jsem měla malý plat, tak polovičku starobního důchodu a práci každý rok na dobu určitou. Teprve loni jsem tuto práci dostala na dobu neurčitou. Po celou dobu pěti let jsem pracovala jen na 6-ti hodinový pracovní úvazek a byla jsem ráda, že ho mám, protože nezaměstnanost i v našem městě byla kolem 10% a nyní je kolem 15%. Teprve v letošním roce pracuji na plný pracovní úvazek, mám podle nových platových tarifů o třídu více a teď to vypadá, že mi asi náleží ještě o dvě třídy víc, protože mám maturitu a pracuji na pracovišti, kde jí není zapotřebí. Je to teprve půl roku, kdy jsem začala číst Megreho knihy, ale na vánoce jsem dostala jako dárek od své známé cedrová semínka, která jsem zasadila podle dvou postupů najednou. Před pár dny jsem si jen tak listovala v místních novinách a našla tam inzerát o pronájmu 1,5 aru zahrady na dobu neurčitou za 450,- Kč ročně a dnes bych už mohla na ní začít pracovat. Rovněž dnes jsem dostala další nabídku, že mohu užívat ve vesnici vzdálené 10 km od našeho města 1/4 ha zahrady na jak dlouho chci a to zdarma. Ke všemu jsem ještě našla v dnešních novinách inzerát na prodej 6,5 ha půdy, a po dotazu na cenu za ha a typ půdy, jsem dostala odpověď, že za 55000,- Kč za ha a kombinace orné půdy s loukami, ve vzdálenosti 12 km od našeho města, v krásné přírodě, nedaleko přehrady s pitnou vodou pro naše město. A co jsem pro to udělala? Fyzicky vůbec nic, jen jsem myslela na lepší budoucnost, na své zdraví a zdraví mých blízkých i známých, na to, že potřebuji peníze na zaplacení dluhu za koupený byt, na to, že chci zdravěji žít, a to dále od smogu, na lepší budoucnost pro své děti a jejich děti, na lásku, kterou mohu rozdávat do prostoru, kde se mi zlíbí, na ty úžasné myšlenky, které přišly od Anastasie, které jsem také já někde hluboko v sobě měla ukryté, které mi dávají nový směr přemýšlení, neboť nemám ani těch 55000,- Kč na zakoupení 1 ha půdy, natož 360000,- na zakoupení celého nabízeného pozemku. Ale já věřím, že daloby se říci „nemožné se stane skutkem“, že zaplatím dluhy za koupený byt, také seženu peníze na koupení půdy, a když ne, tak 2 zahrádky už mám k dispozici. Jednu poblíž bydliště, druhou o pár kilometrů dále. Dokonce si mohu vybrat. Začne jaro a já budu jezdit stále na kole, po práci ze zahrádky na zahrádku a sadit cedříky, jablůňky, lípky, thůje, také trochu té zeleninky, sladké jahůdky, květiny, růže apod. Až to bude vše tak velké, aby se to mohlo zasadit na náš rodový hektar, tak on přijde zcela sám a vše se také samo vyřeší. Může být, že to koupí celé někdo jiný a já, i když zaplatím, to dostanu právně jako dar od kupce, za což ještě státu zaplatím nějakou tu korunu v daních navíc. Ale to vůbec nebude vadit, protože to už bude mé. Prozatím sice jen do mé smrti, ale kdoví co bude za 10, 20, 30 let. Zákony už mohou být úplně jiné.
    Pokud ovšem David chce vědět, co udělat teď, pak se mohu nějakého právníka nebo majitele realitek zeptat, jak to s tím kupováním a prodáváním vlastně je. Škoda, že se naší diskuse nezúčastňuje nějaký právník, který by také chtěl žít v osadě rodových statků.
    Ve svém životě jsem zjistila, že nic se nemá lámat přes koleno, že ta pravá chvíle ke všemu, co potřebujeme nebo chceme, vždy přijde, jen my ji máme poznat. Pak jde vše jako na drátkách a také problémy se řeší snadněji. Ne nadarmo se říká, že problémy se mají nechat „koňovi“, ten že má větší hlavu. A tak nějak to funguje. Nedělám si starosti, zda to vše bude teď nebo za nějakou dobu, ale jak je vidět, ono to tak nějak přichází pomalu samo od sebe. Pro to věřím, že i tyhle problémy se vyřeší, dříve nebo později. Určitě se někdo najde, kdo nám pomůže usnadnit uskutečnění našich plánů a snů. Jste pro?

    Vaše Magda

  • #4722 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Dobrej všem.
    Jsem rad že si najdu chvilku si tu počíst a neco napsat. Prave jsem docetl tvuj odstavec Magdo. Opravdu se veci řeší samy pokud jim daš podnět. Mě se takove věci daří, když mám přání tak si představuju no spíš pociťuju :já bych mohl tohle a to časem bude a najdu mistečko na zemi kde bude dobře lechce a tak… Jo a pak se během následujícího dne nebo trochu později to mé realizuje i když trochu jinak a líp to funguje když opravdu jsem v klidu nejlíp v přírodě na procházce. Tak například když do mě trkne tvořivá myšlenka co takhle být třeba „učitelem“ znalosti mám dědi jsou fajn a já se sám pak pochopím….v jedné z knich bylo napsáno: výchova dětí je výchova sama sebe…. A o den později jdu do parčíku „chtěl jsem najít klidné místo pro učení“ a přichází školka děti si hrají nedaleko mě pak přišli děvčátka dvě a klučina a já s nima mluvím…. A tak jsem si vyzkoušel být“učitelem“ no spíš kamarádem. No co ještě říct? Tvořte myslí a citem zároveň. Jo a nejlíp o tom mluvte třeba i se sluníčkem. To jediné lze najít když okolo není vidět krásná příroda. Sasa

  • #4723 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Ahoj všichni,

    Sašo díky za podporu.

    Zjistila jsem, jak to je s prodejem půdy u nás. Když někdo chce jen 1 metr čtverečný, půže si ho koupit, když je na něj prodejce. Také si může koupit 1000 i více ha půdy, když se najde vlastník tak velikého území a chce je prodat. Půda se může prodat jednotlivcům po 1 ha nebo i v jiné velikosti. Vše zařídí právník nebo notář – smlouvy, převody. Kupec jen zaplatí za půdu a všechny poplatky, každoročně zemědělskou daň. Když nemá živnostenský list na tzv. zemědělskou výrobu, nemusí nic na této půdě pěstovat, nebo jen to, co nemá k prodeji, ale pro svoji potřebu. Cena 1 ha v průmaru je od 70 do 100 tis. Kč, ale může být od 10 tis. do 1 mil. Kč, podle lokality – turistická zóna, lokalita velkoměsta, města, obce, blízkost chráněného území, budoucí území zatopené přehradní vodou, vysokohorská oblast apod. Těch 10 tis. bývá většinou v nezajímavé oblasti, louka u lesa, kde není žáden turistický ruch, někde za obcí, prostě kde dávají lišky dobrou noc – zapomenutá země.

    Tyhle údaje jsem získala od jednoho majitele realit a od jednoho majitele půdy. Ještě jsem neměla kdy mluvit s nějakým právníkem nebo notářem.
    Až budu vědět více, zase se ozvu.

    Hezké dny přeje Magda

Odpovědět: Ke Kraslické výzvě (Téma přesunuto Adminem ze starého fóra)
Informace o Vás:




8 × 1 =

Zvonící cedry Ruska | © 2019 Anastasia.cz - Všechna práva vyhrazena. | Ekoobchudek.cz