Zvolené téma obsahuje celkem 3 odpovědi. Do diskuze (3 hlasy) se naposledy zapojil uživatel  Jenik a poslední změna proběhla před 9 roky, 3 měsíců.

  • Autor
    Příspěvky
  • #4414 Odpověď
     Jenik 
    Uživatel

    Převzato z:
    https://www.biospotrebitel.cz/page.php?reference_name=press.print&press_id=538

    27.4.2009
    JSOU LOKÁLNÍ POTRAVINY SKUTEČNĚ ŠETRNĚJŠÍ K PŘÍRODĚ?

    V posledních letech se především ve Spojených státech a v Evropě začalo rozvíjet hnutí za lokálně produkované potraviny, které zdůrazňuje environmentální a zdravotní přínosy místních produktů.

    Snahy o rozvoj lokálních trhů jsou založeny na předpokladu, že rostoucí náklady plynoucí z dopravy, výroby a likvidace obalových materiálů, a také související negativní dopady globalizace nakonec stejně povedou k příklonu k lokálním, decentralizovaným ekonomikám a k vyšší závislosti na místní produkci.
    Kolik potraviny skutečně nacestují?

    V roce 1993 švédští vědci spočítali, že potraviny tradiční švédské snídaně: tedy jablko, chléb, máslo, sýr, káva, smetana, cukr a pomerančový džus cestou na talíř dohromady urazí cestu kolem (tzn. cca 40 000 km). V americkém státě Iowa zase v roce 2005 vědci přišli na to, že mléko, cukr a jahody pro výrobu jahodového jogurtu jenom na cestě od prvovýrobce do zpracovatelského podniku ujedou celkem 3 558 kilometrů. Vzdálenost, kterou potraviny absolvují cestou na stůl spotřebitele se tak v poslední době stala hlavním tématem diskusí o vztahu potravin a životního prostředí.

    Vyčíslení vzdálenosti, kterou potraviny na náš stůl urazí je zajímavým ukazatelem téměř absurdní složitosti, centralizace a průmyslového charakteru současného systému výroby potravin. Vzhledem k tomu, že dálková nákladní doprava je významným prvkem v poškozování životního prostředí je téma „potravinových kilometrů“ spojeno také se širším zájmem o emise CO2 a dalších skleníkových plynů z fosilních paliv.

    Ve Spojených státech, kde je toto téma nejvíce diskutováno se nejčastěji uvádí, že potraviny ujedou na cestě z farmy ke spotřebiteli průměrně 2 400 km. Tento údaj vychází z práce Ústavu pro udržitelné zemědělství Leopold Center na Státní univerzitě v Iowě, kde v roce 2001 zkoumali jak daleko je třeba přepravovat několik vybraných druhů ovoce, jsou-li prodávány na místním trhu, pomocí regionální sítě, či pomocí běžného distribučního systému. Ukázalo se, že při přepravě potravin prostřednictvím běžného distribučního systému, kdy nákladní automobily přepravují potraviny po celé zemi do velkých obchodů s potravinami, ovoce ujelo průměrně asi 2 400 km. Naproti tomu lokálně distribuované produkty nacestovaly v průměru pouze cca 72 kilometrů.

    Ve světle takového rozdílu se přikázání „jezme místní potraviny“ zdá logické. A skutečně, na nejzákladnější úrovni tomu tak je: méně kilometrů = méně emisí a menší poškození životního prostředí. Tým Iowské univerzity skutečně dokázal, že běžný systém velkodistribuce potravin spotřeboval 4-17 krát více paliv a vypustil 5-17 více emisí než regionální a lokální distribuční systémy.
    Co ale vlastně znamená lokální?

    Co ale přesně znamená termín „lokální potraviny“? Jak lokální je „lokální“? Největším problémem při určení, zda jsou lokální potraviny skutečně šetrnější k životnímu prostředí je fakt, že neexistuje obecně přijímaná definice pojmu lokální potravina.

    Někteří autoři za „lokální“ považují potraviny vyrobené v okruhu do 100 kilometrů od místa spotřeby. Někdy se za lokální považují potraviny vyprodukované v kraji či v dané zemi (zejména v Evropě). Například v některých státech USA se v podpoře lokálních potravin projevuje určitý druh patriotismu, jehož cílem je bojovat proti moci globalizace, která ohrožuje místní rodinné farmy.
    Širší souvislosti

    Nicméně redukování problému lokálnosti na pouhé posuzování přepravní vzdálenosti nám neříká celou pravdu. Koncept „potravinových kilometrů“ nám ukáže vzdálenost, kterou potraviny ujedou, ale není to celkové měřítko jejich dopadu na životní prostředí.

    Environmentální dopady se totiž odvíjejí také od toho jakým způsobem byly potraviny dopravovány. Například železniční nákladní doprava má 10x nižší dopady na životní prostřední než doprava kamionová. Takže můžete jíst brambory dovezené ze vzdálenosti 100 kilometrů kamionem, nebo ty samé brambory dovezené vlakem z místa vzdáleného 1 000 kilometrů a jejich dopad na životní prostředí bude zhruba stejný.

    Vliv potravin na životní prostředí také významně ovlivňuje místo a způsob produkce. Švédská výzkumnice Annika Carlsson-Kanyama ve své studii odhalila, že ve Švédsku se z hlediska emisí skleníkových plynů vyplatí kupovat španělská rajčata, spíše než rajčata domácí, protože ve slunném Španělsku byla rajčata pěstována na polích, zatímco lokální švédská rajčata nejspíš vyrostla ve sklenících vytápěných fosilními palivy.

    To vypadá celkem srozumitelně, ale roli hrají ještě další méně zřetelné záležitosti. Například, ve Španělsku je sice pro rajčata dostatek tepla a slunečního svitu, ale hlavní oblasti, kde se rajčata pěstují jsou relativně vyprahlé a v budoucnu mohou v důsledku změny klimatu trpět nedostatkem vody? Co když nedostatek vláhy donutí španělské pěstitele zavést energeticky náročné závlahové systémy?

    Z tohoto pohledu je zřejmé, že posouzení environmentálního dopadu potravin pomocí přepravních vzdáleností je pro spotřebitele nejsrozumitelnější. Je to totiž nejviditelnější část zemědělsko-dodavatelského řetězce. A skutečně pokud jsou všechny ostatní faktory výroby potravin podobné, je lepší kupovat potraviny místní, než ty, které byly vypěstovány někde daleko.

    Nicméně pro ucelenější obrázek všech dopadů potravinářského systému je třeba posoudit environmentální šetrnost všech kroků celého koloběhu výroby, distribuce a spotřeby potravin. Takovou představu nám může poskytnout analýza životního cyklu výrobku (tzv. LCA – Life Cycle Analysis). Například odborníci na Carnegie Mellon University zjistili, že doprava potravin od producenta či zpracovatele do místa prodeje se na emisích skleníkových plynů z produkce a distribuce potravin podílí pouhými 4 procenty. Navíc, tato přeprava představuje pouze jednu čtvrtinu celkové vzdálenosti, kterou potravina musí v produkčně-distribučním řetězci urazit. Je to proto, že do celkové vzdálenosti se započítává také nepřímá doprava, například přeprava hnojiv, pesticidů, krmiv, atd. Veškerá doprava výrobně distribučního systému potravin se na produkci emisí skleníkových plynů tohoto systému podílí přibližně 11 procenty.

    Na druhou stranu bylo zjištěno, že jenom samotná zemědělská výroba způsobuje většinu skleníkových plynů ve výrobě potravin: celých 83 procent emisí celého systému vznikne dříve než potravina opustí brány farmy.
    Něco na tom mléku je

    Krava2.jpgDalší výsledky, které plynou z analýzy životního cyklu produktu jasně ukazují, že to co jíme má přinejmenším stejný dopad na životní prostředí jako to, jak daleko potravina cestovala. Hlavními producenty skleníkových plynů v zemědělství jsou chov hovězího a mléčného skotu, tedy produkce červeného masa a mléka.

    Částečně je to dáno velkými ztrátami energie při konzumaci objektů, které jsou výše na potravním řetězci – tzn. je energeticky náročnější vypěstovat obilí, zkrmit ho dobytku a produkovat maso či mléko, než použít obilí jako potravinu přímo pro člověka.

    Větší problém představují emise metanu a oxidu dusného při chovu masného a mléčného skotu. Tyto plyny totiž mají 23 respektive 296 krát vyšší účinek na změnu klimatu než samotný oxid uhličitý. Metan vytvářejí přežvýkavci (skot, kozy, ovce apod.) jako vedlejší produkt trávení, a zároveň vzniká při rozkladu všech zvířecích výkalů. Oxid dusný vzniká též rozkladem výkalů a rozkladem hnojiv.

    Skutečnost, že produkce masa a mléka má nejvyšší potenciál v tvorbě skleníkových plynů potvrzuje celá řada studií. Celosvětově se podle Organizce pro potraviny a zemědělství OSN chov zvířat na produkci skleníkových plynů podílí z 18 %, což je více než například činí příspěvek veškeré motorové dopravy. Obecně řečeno, méně masa a mléčných výrobků znamená nižší příspěvek k vytváření skleníkových plynů ze zemědělství.

    Podle dalších zjištění vědců z Carnegie Mellon University by například teoretické snížení dovozu potravin na nulu v praxi vedlo ke snížení skleníkových plynů spojených s produkcí potravin o pouhých 5 procent, proto je podle nich změna ve složení stravy daleko efektivnější ve snižování našeho příspěvku ke změně klimatu, než nákup lokálních produktů.

    Nicméně výzkumníci přiznávají, že tyto výpočty jsou založeny na předpokladu, že místní produkty jsou stejné jako produkty dovážené. A to právě vždy neplatí. Třeba zastánci lokálních potravin často zdůrazňují důležitost spotřeby sezónních (tedy těch vypěstovaných na poli, nikoliv ve skleníku) a méně zpracovaných potravin. Tyto kvality spolu s kratším distribučním řetězcem z farmy na talíř samozřejmě také přispívají k nižším environmentálním dopadům stravování.
    Produkty ekologického zemědělství

    Biozebra_barevna.jpgMístní potraviny, prodávané například na trzích, přímým prodejem ze dvora či pomocí bedýnkových systémů také povětšinou pocházejí z ekologického systému hospodaření, který často (byť ne vždy) produkuje méně skleníkových plynů (nevytváří totiž emise spojené s dopravou a aplikací umělých hnojiv a pesticidů, atd.) a dalšími přínosy pro životní prostředí: vyloučení jedovatých chemických látek zvyšuje biodiverzity na ekofarmách, ekologická pole nevyžadují tolik zavlažování, atd.

    Nicméně, přestože se o výhodách lokálních potravin hovoří především v souvislosti s kratšími dopravními vzdálenostmi, a tedy emisemi skleníkových plynů z dopravy je třeba si uvědomit, že tyto emise nemohou být jediným měřítkem environmentální udržitelnosti potravin.

    Refugium pro živočichyKonečně, farmáři, kteří prodávají své produkty lokálně mívají často menší políčka a mohou tak snadněji zavádět vhodné nástroje ochrany životního prostředí ve své zemědělské praxi (tzv. agro-environmentální opatření), tedy například pěstování široké škály plodin, vytváření zelených pásů bylin kolem polí, vysazování keřů, které poskytují útočiště pro volně žijící živočichy, propojování rostlinné a živočišné výroby (uzavřenost hospodaření), atd. Zkráceně řečeno, lokální potraviny mohou (ale nemusí) být potravinami, které jsou spojeny s šetrnější a k přírodě i lidem ohleduplnější zemědělskou praxí.

    Samozřejmě, že vztah mezi prodejem lokálních potravin a udržitelnou zemědělskou praxí není dokonalý, i malý zemědělec může stříkat svá pole pesticidy, rozorávat meze, a tak dále. Skutečnost, že se jedná o drobného farmáře sama o sobě nezaručuje, že hospodaří ekologicky, a zároveň je třeba mít na paměti, že dosud nebyly všechny (ať už úmyslné či neúmyslné) dopady lokální produkce a distribuce potravin systematicky prozkoumány.
    Jak moc „ekologické“ to tedy je?

    Je tedy lokální potrava šetrnější k životnímu prostředí? Ne nezbytně. Ale z pohledu spotřebitele, který hledá potraviny, které budou poškozovat prostředí méně než ty, které nakoupí na pultech supermarketů jsou lokální trhy dobrým začátkem. Z téhož důvodu lze předpokládat, že farmář, který chce prodávat lokální potraviny spíše začne hospodařit s ohledem na životním prostředí, aby uspokojil poptávku uvědomělých spotřebitelů. Pokud tedy mají lokální potraviny environmentální přínosy nemusejí být vždy nezbytně spojeny s jejich „lokálností“. Jde spíše o celý řetězec sociálních vztahů, vlastností a dopadů, které činí z lokálních potravin produkty s minimálními negativními dopady pro životní prostředí.

    Pan Syrovátka z Zámeckých sadů ChrámcePro některé zastánce lokálních potravin je právě propojení mezi producentem a spotřebitelem, farmářem a strávníkem tím nejdůležitějším na nákupu lokálních potravin. Pokud si koupím jablko, neohlížím se přeci především na emise skleníkových plynů, které způsobilo jeho vypěstování či přeprava, ale chci vědět jak bylo jablko pěstováno, kdo ho pěstoval a jak například zacházel s česáči – tedy o širokou škálu ekologických, společenských a ekonomických okolností, které dohromady přispívají k udržitelnosti. Tedy, právě tento vztah je jedním z důvodů proč kupovat lokální produkci: můžete skutečně poznat své farmáře a zjistit tak, jak vlastně vzniká to co nakonec strčíte do pusy. Jednoduché pravidlo zní „jíst to, co právě roste, ale neroste to příliš daleko“

    Nicméně i tenhle srozumitelný přístup má své hranice, existují oblasti, kde není možné jíst lokální, sezónní produkci po většinu roku. Například velká hustota osídlení metropolí brání lokální produkci základních plodin – je snadné vzdát se banánů, protože nejsou lokální, ale vzdát se pšenice… A právě z tohoto důvodu je třeba chápat všechny souvislosti a uvažovat nad životním cyklem výroby potravin, protože ukazují, že je-li naším cílem udržitelný systém produkce potravin existuje celá řada oblastí, kde je třeba změny, například zasazovat se o vyšší využití železniční nákladní přepravy, podporu ekologického zemědělství, atd.

    Z článku Sarah DeWeerdt: Is local food better zveřejněného v časopise World Watch volně upravil Jan Valeška, biospotrebitel.cz

  • #6246 Odpověď
     namu 
    Uživatel

    No, a ještě k tomu – potraviny vyrostlé ve stejném místě jako člověk, který je jí, dají tělu mnohem lepší přizpůsobivost na teplotní i jiné životní podmínky.

    Banán, pomeranč atd. jsou vyrostlé v horku a dávají lidem svoji schopnost, vyrovnat se s horkem. Když je jíme my tady v zimě, moc si tím nepomůžem.

    atd.

    pa, Namu

  • #6247 Odpověď
     josef 
    Uživatel

    Jen jsem Vám chtěl říct, bez masa to taky jde. Prosím ….

    https://mustwatch.hztz.cz/film/earthlings-pozemstane/
    s láskou a omluvou za minulost
    Josef

  • #6248 Odpověď
     Jenik 
    Uživatel

    má význam se na to koukat, když vím o čem to zhruba je?

Odpovědět: JSOU LOKÁLNÍ POTRAVINY SKUTEČNĚ ŠETRNĚJŠÍ K PŘÍRODĚ?
Informace o Vás:




5 + 5 =

Zvonící cedry Ruska | © 2019 Anastasia.cz - Všechna práva vyhrazena. | Ekoobchudek.cz