Zvolené téma obsahuje celkem 2 odpovědi. Do diskuze (3 hlasy) se naposledy zapojil uživatel  Návštěvník a poslední změna proběhla před 13 roky, 3 měsíců.

  • Autor
    Příspěvky
  • #4161 Odpověď
     namu 
    Uživatel

    DOLMENY, MENHIRY, MEGALITICKÉ KRUHY, SKALNÍ ÚTVARY. O ČEM ČASTO JSOU.
    Následující text je podmíněn mými osobními zážitky a zkušenostmi u megalitů, především v Portugalsku. Dala jsem do slov, jak to subjektivně vnímám a jak tomu rozumím.

    1. VĚDOMÍ KAMENŮ A JEJICH INFORMAČNÍ ÚČEL
    Menhiry, megalitické kruhy a dolmeny mají svůj účel v několika rovinách. Na jedné z nich je možno je vidět jako poměrně trvalé tělesné nádoby pro vědomí. Naše lidské tělo je za živa také takovou nádobou – po smrti náš duch-vědomí toto časné tělo opouští. Kámen dává možnost, míti tělo z našeho časového pohledu témeř věčné – kámen vydrží mnoho tisíciletí, desetitisíciletí, dokonce i statisíciletí. Zdá se, že lidé v určitých úsecích naší minulosti to věděli a používali.

    Je nám známo z oboru léčení drahokamy a z rituální magie, že se např. krištály nabíjejí nebo programují k určitému účelu, že mají pamět i určitý energetický náboj. V modernější době se křemíkové kristaly používají jako základní jednotka paměti počítače. Zde u kamenů je podobný princip – jen v mnohem širším měřítku.

    Duchovní dvojník člověka, jeho „naguál“, jeho šamanské tělo, je možno vědomě zkopírovat a uložit do kamene. Naši předkové to dělávali z důvodů uchování vědění a moudrosti pro další generace. Jedná se ovšem o předky velmi, velmi dávné. Poslední, kteří tento způsob ještě částečne ovládali, byli stavitelé dolmenů, nejmladších megalitických staveb. Oni již však neuměli své duchovní tělo zdvojit, jejich duch se dostal do kamene až v okamžiku smrti.

    Je mi známo, že jsme se učili o vývoji člověka, a že je tento vývoj prezentován jako vývoj od primitivizmu k civilizaci. Na druhou stranu jsou ale známy legendy a mýty jiných národů, které mluví o kdysi dávném Zlatém věku, pozdějším Stríbrném, konče Železným věkem, ve kterém prý žijeme nyní. V každém případě je víc nových i starších nesrovnalostí v tradičním školském pojetí historie, než by se nezasvěcenci snilo.

    2. DALŠÍ ÚČELY MEGALITICKÝCH STAVEB
    Jedná se o zachycování, zesilování a přetváření energií vesmíru nebo Země.
    Kruhy slouží obvykle jako brány, kde se mohou určité vesmírné energie propojit s energiemi Země. Jsou to tedy – mimo jiné – místa komunikace.
    Jednotlivé menhiry a kamenné zídky zachycují a rozvádějí energii do okolí.

    3. DOLMEN ZAMBUEIRA – 2001
    3.1. ÚČEL
    Dolmen je něco jako megalitiská chýška (velké kameny do kruhu se stříškou, znázorňující dělohu matky Země, a úzký dlouhý vchod). Zdejší dolmen, Zambueira u Evory v Portugalsku, je místem působení vícero lidských duchů, kteří byli kdysi v lidském těle a pak zde zemřeli. Byl to úmysl, zemřít na tomto místě, aby duch mohl přejít z těla do kamene a měl tak místo svého fyzického působiště pro další časy. Sem chodili zemřít nejosvícenější, nejmoudřejší, tzv. starešinové. Nebylo však účelem udělat z toho hřbitov v našem slova smyslu – sem se chodilo na poradu, poučení, k iniciaci. Je to svatyně, místo spojení s předky, jejich zkušenostmi a moudrostí. Dodnes tu jsou a je možno s nimi komunikovat. Je to místo otevřených dveří mezi dvěma dimenzemi.

    Poprvé jsem byla uvnitř jen pár minut. Nedařilo se mi vejít úplně do tranzu, neboť před svatyní se mezi tím nashromáždila mládež, která se též chtěla podívat dovnitř. Moji průvodci je prosili, chvíli počkat. Oni čekali, a čekali hlasitě. Já jsem zatím zjistila, že je tu přeplněno duchy, že jsou to zemřelí lidé, a že jsou v jakémsi chaosu, neklidu. Nepůsobili příjemně. Bylo zřejmé, že nevědí, co se děje. V jejich vědomí bylo, že se za nimi chodilo s úctou, na poradu, pro požehnání, k iniciaci. Tyto aktivity byly spojeny s určitým chováním tehdejších příchozích, kteří věděli jak se chovat, co přinést, jak dělat příslušné rituály. Nyní, po tisíciletích, prišli lidé s lopatami a vyhrabali jejich dolmen, který byl zakryt hlínou. Vystavili jej dešti, větru, slunci, … a spoustě turistů s fotoaparáty. Nynější příchozí se nechovají podle žádných norem, kterým by zdejší duchové rozuměli. Proto ten neklid a napětí.
    Jak již bylo řečeno, stavitelé dolmenů byli historicky nejmladší, kteří ještě dokázali zacházet s velkými kameny. Už ne tak dokonale jako starší stavitelé megalitických kruhů, ale přesto – od té doby se v nám známé historii tato schopnost ztrácí. Historicky starší megalitické kruhy byly vytvořeny inteligencí, která měla přehled i o věku budoucím, o smyslu civilizací a svobodné vůle …. dolmeny na rozdíl od toho byly studnicí moudrosti a poznání, byly místem brány mezi světy, ale vědomí tehdejších lidí bylo již omezenejší. Proto byli duchové dolmenu takoví bezradní – opravdu si tu nynější situaci neuměli vysvětlit.

    Telepatickou cestou jsem je požádala o prominutí, jak se s nimi zachází. Vysvětlila jsem jim současnou situaci Země a proč se dnešní návštěvníci chovají tak, jak se chovají. Požádala jsem je o shovívavost a o to, že jestli mají nějaké vědění a schopnosti, nám neznámé, at´ nám v zájmu Země a společného božího vědomí pomohou.

    3.2. SDĚLENÍ
    Duchové mi ukázali, jak se tu dříve žilo. Tak například. Žilo ve kmenech neboli menších společenských útvarech, které měly mnoho kontaktů mezi sebou. Žili částečně putovním způsobem života, částečně obývali své osady. Někteří žili na místě, část jejich obyvatelstva však putovala za setkáním, poznáním, a výměnou k lidem jinde, a též za důležitými úkoly, které se týkaly zachování rovnováhy sil na Zemi. Zde byly jejich trasy dané energiemi Země, ale též v tom rámci variabilní. Na vybraných místech jejich cest, která měla silovou a informativní působivost, tuto kultivovali, pečovali o ni a při daných příležitostech se tu setkávali s druhými kmeny. Některá z těch míst jsou ješte dnes poznatelná podle megalitických komplexů, menhirů nebo zvláštně působících skalních útvarů. Protože o místech síly věděly mimo naší techno-civilizace snad všechny kultury, včetně ranní křestanské, najdeme na takových místech často i kaple a kostely, které byly staveny na místech, jež byla odpradávna svatá a uctívaná. Země má po svém celém „těle“ taková místa, místa vyvěrání a působení specifických sil, a vždy se moudří národové snažily o tato místa pečovat, kultivovat je a užívat je ku prospěchu harmonie celku. Méně moudří národové tato místa později i zneužívaly pro své mocenské účely.

    Byly tedy skupiny lidí, řekneme kmeny, a ty se přátelily a setkávaly v určitých ročních dobách na určitých místech, např. na vánoce a letní slunovrat, nebo při jarní nebo podzimní rovnodennosti. Vánoce znamená původně „svaté noci“ a ty se slavily již dávno před křestanstvím – jedná se o zimní slunovrat.
    Měsíční fáze též hrály roli pri vybírání místa a času, a též jiné hvězdné konstelace. Každé z těch svatých míst má své specifické energie, které se aktivují a modifikují podle stavu Země v určitém čase a podle hvězdných vlivů. Proto není úplně jedno, kdy takové místo navštívíme – muže to být na vrcholu jeho aktivace, nebo taky v době klidu. Podle toho má i silnější nebo slabší účinky.
    Všechna ta různá místa jsou pak spojena dračími cestami, nebo-li energetickými liniemi. Je to nervový systém Země – má spoustu center, navzájem propojených a navzájem se regulujících, protože Země je jeden organismus. Nyní si snad dokážeme představit, jakou nerovnováhu vyvolají např. dálnice nebo přehrady, které nic z toho nerespektují.
    Na místech častějšího výskytu megalitických staveb se v blízkém několikakilometrovém okolí nalézají ještě dnes kamenné zídky, které jistě již po staletí slouží jako hranice mezi pozemky, které ale měly v pradávných dobách jiný účel: byly to vodiče a rozvaděče energie. Dnes už jsou jen tu a tam zbytky, civilizace je za posledních sto let stačila z velké části zrušit. Ale představme si, že nejméně několik tisíciletí byly v provozu a sloužily svému původnímu
    účelu.

    Vrat´me se k našim prapředkům a jejich způsobu života. Poblíž obvzvlášt frekventovaných míst vznikaly menší osady, kde se mohli na stálo usadit ti, kteří zrovna nebyli na cestách nebo měli na tom kterém svatém míste poslání. Například ženy, které se staraly o příslušné rituály k harmonizaci a bližšímu určení energií, které na tom kterém místě byly. Byly to prirozeně ženy, ženy jako lidské ztělesnění matky Země samotné. Ženy mají prirozenou schopnost vnímavosti a citlivosti, proto se pro mimosmyslové spojení s Bohyní, s energiemi Velké přírody, hodily práve ony. Samozřejmě existovalo i rituální sexuální spojení muže a kněžky, k potěšení Zemi a obnovení jejích sil. Bylo to ovšem tímto způsobem jen v určitý čas, a že nebyly žádné morální překážky jako dnes, bylo to čisté. Sexualita tohoto druhu byla v daném rámci slavností i obnovou, a při některých příležitostech se na ní podíleli všichni. Těžko si dnes představit, jakého duševního naplnění, lásky a vděčnosti jeden k druhému, a každý k Zemi, pocitoval.
    Část kmene žila tedy putujíc, a sice v našem případě po různých oblastech Evropy. V každém případě se kmeny všech částí Evropy znaly. Vědělo se o sobě, nekteří jedinci pak cestovali i do poměrných dálek, zatímco se jejich kmen pohyboval po svých obvyklých trasách. Řeč nebyla prekážkou, protože hlavním dorozumívacím prostředkem bylo to, čemu bychom dnes řekli telepatie. Přímý přenos, beze slov.
    Hlavním životním pocitem byla radost, zvídavost, důvěra, zakořeněnost v Bytí. U dospělých pak i pocit zodpovědnosti za harmonický vývoj, za postoj vůči Zemi, za budoucnost. Vědomí a znalosti o energiích Země byly obšírné, protože byly tehdejšími lidmi vnímány tak jak vidoucí vidí očima. Též astronomické znalosti byly značné, ty zas byly doménou mužů.
    Všeobecně probíhal život především na psychicko – duchovní rovině jinak než u nás. Život byl cenným darem, možností, zkouškou, tvůrčím procesem a hlavně – ve svém fyzickém vyjádření sice omezen, ale cyklicky se navracející, a ve svém duchovním vyjádření nesmrtelný.

  • #4946 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    Nějak jsem se zacyklila při regulerním přihlašování- jsem tu poprvé, takže reaguji takhle. Cestopisy jsou mi blízké a moc mě oslovily a ke všemu zjišťuji, že bydlíme pár stovek metrů od sebe. Napadlo mně napsat autorce NAMU kontakt. Třeba můžeme něco oprášit tady v okolí. [email protected]

  • #4947 Odpověď
     Návštěvník 
    Uživatel

    V roce 2002 jsem byla v době letního slunovratu na zájezdě v severozápadní Francii po stopách Keltů, Johanky z Arcu, stavitelů gotických katedrál a také stavitelů dolmenů, menhirů, thumulusů a kromlechů. Každý den byl něčím výjimečný a plný úžasných zážitků.
    Poblíž Carnacu u Atlantiku na jednom soukromém pozemku jsme s kamarádkou objevily v zalesněné lokalitě malý, hlínou přikrytý, přístupný dolmen. S úctou a pokorou jsme vstoupily nízkým a úzkým vstupem do jeho středu, kde jsme bez předběžného dorozumívání dělaly úplně stejné věci a prožily velmi podobné vnitřní zážitky. Zavřely jsme oči, modlily se a čekaly, co se bude dít. Zdřevěněly mi nohy, měla jsem pocit, že se musím sklonit nebo pokleknout před Božskou věčností s velkou pokorou. V té chvíli jsem se stala obrovským štíhlým topolem, mé nohy jako kořeny vrostly hluboko do planety Země, mé vlasy jako větve nejvyššího vrcholu stromu vlály a kymácely se v prudkém větru dalekého Vesmíru. Vzpomněla jsem si na těžkosti svého života a z očí se mi začaly řinout pramínky slz. Všechna tíha mého života ze mě spadla a velice se mi ulevilo. Až mi zvláčněly nohy a mohla jsem se pohnout, poděkovala jsem Bohu za vyjevení důležitých symbolů týkajících se věčnosti. Otevřela jsem oči a uviděla, jak kamarádka pomalu odchází z tohoto místa. Šla jsem za ní a na denním světle jsme zjistily, že obě máme oči plné slz a srdce zaplněné láskou a dobrotou. Ani jedné se nechtělo mluvit, přesto jsme veděly, že jsme měly velice podobné prožitky. Jen tak jsme se nedokázaly zbavit dojetí, že jsme byly poctěny Božskou přítomností a obdařeny důležitými informacemi o rozdílném chodu času na zemi a v Kosmu, přičemž oba stejné jsou.
    Ve stejný den jsme navštívily v jiné lokalitě další dolmeny, ale ty již měly vnější vrstvy hlíny odkryty. Ten menší z nich byl přístupný veřejnosti. Byl 2x tak větší než ten první, ve kterém jsem byla s kamarádkou. Vstoupila jsem do něj se skupinkou několika turistů, kteří se spolu potichu bavili. Myslela jsem si, že když tam jsou, budou mě rušit v rozjímání a koncentraci, ale mýlila jsem se. Před čelním kamenem s vrypy vln, nazvaným „Za devíti vlnami“ jsem stála se zavřenýma očima a velice rychle jsem přestala vnímat své okolí. Měla jsem podobně jako v prvním případě vizi. Ocitla jsem se na zcela nové papyrové lodi, která plula proti proudu Nilu okolo Velkých pyramid. Ty zářily svými nově vyleštěnými kamennými obklady. Byla jsem tím velice překvapena a ptala jsem se sama sebe: „Jakto, že jsem tak daleko od tohoto místa v prostoru i čase, a jakou to má souvislost?“ Na to jsem přišla až po návratu domů, když jsem si přečetla jednu z Megrego knih pojednávající o ruských dolmenech a jejich funkcích. V těch informacích, které jsem v dolmenu obdržela, bylo mnohem více, než co jsem byla vůbec schopna vnímat. Až po čase mi došlo, že mě to místo chtělo poučit o tom, že dolmeny i pyramidy jsou si v mnohém podobné, jsou to buď komunikační vysílače nebo přijímače mezi Zemí a Kosmem anebo vůči sobě navzájem, a také místa určená pro iniciace.
    Téměř všechna místa navštívena na tomto zájezdě mě utvrzovala o lidském duchu v různých civilizacích. Něco obdobného jsem prožívala také v kryptě katedrály Mont Sant Michel. Tam stavitelé vytvořily v podlaze 3 čtverce. V každém z nich bylo možné pocítit jiný druh energie. V jednom jsem cítila radost a lehkost a chtělo se mi zpívat a tančit, ve druhém jsem měla pocit, že jsem spirálovitě vynesena do hlubin Kosmu a ve třetím mi ztuhly nohy a byla jsem připoutána k Zemi.
    Katedrála v Chartres je známá svým kamenným labyrintem, po kterém se přesně 21.6. chodí boso. Kameny jsou kupodivu teplé, plné očišťující a naplňující energie. Absolvent této cesty z ní vyjde jako znovuzrozenec. Pak už mi stačilo se postavit v jakémkoliv kostele nebo katedrále do středu kříže tvořeného jejich loděmi a cítila jsem někdy až prudký výron zemské energie. Katedrála v Chartres má ještě další zvlášnosti. Kdysi na tomto místě byla keltská svatyně se sochou černé Matky země. Taková socha tam je dodnes. Také tam je studna, ve které vyvěrala posvátná voda. Dnes je již vyschlá. Ale dodnes přes vitráž proudí onoho 21.6. v poledne místního (zimního) času sluneční paprsek, který se dotýká čepu na podlaze pod ním. V té chvíli se v tomto místě spojí nebe se zemí a každý předmět, kterého se paprsek dotkne, se naplní posvátnou Božskou energií. Po celou tuto půlhodinu je vždy nad katedrálou modré nebe bez mraků, i když v okolí je zataženo a prší (měla jsem možnost to zažít o 6 let dříve). Podobně tomu bylo i v roce 2002. Jen dopoledne při našem příjezdu do Chartres bylo nebe pokryto jemnými beránkovitými mráčky, přes něž prosvitovalo slunce u jedné z věží katedrály a z ničeho nic se na nebi objevil šedavý kříž, v jehož středu bylo slunce u špičky věže. To bylo další Božské znamení, dalo by se říct, že varování. Po návratu domů jsme se dozvěděli, že v den a hodinu našeho odjezdu z Prahy do Francie puklo srdce zvonu v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Napadlo mě, že tato událost a obrovský kříž na nebi v Chartres spolu souvisí. Mé doměnky se potvrdily. Za nedlouho byla naše země zkoušena obrovskou povodní, která ochromila téměř celou republiku.
    Tato cesta mi dala velmi mnoho nových vědomostí a zkušeností, prožité události rozšířily moji mysl i cítění, přijela jsem domů obohacena a vděčná za možnost se setkat s Božskou moudrostí a prozřetelností.

Odpovědět: Dolmeny a o čem často jsou
Informace o Vás:




÷ 9 = 1

Zvonící cedry Ruska | © 2019 Anastasia.cz - Všechna práva vyhrazena. | Ekoobchudek.cz