Zvolené téma obsahuje celkem 0 odpovědi. Do diskuze (1 diskutujícího) se naposledy zapojil uživatel  namu a poslední změna proběhla před 13 roky, 10 měsíci.

  • Autor
    Příspěvky
  • #4163 odpověď
     namu 
    Člen

    3.3. DOLMEN ZAMBUEIRA – DALŠÍ VIZE (2003)

    Jsem v Čechách. Medituji si, jako každý den. A vnímám táhnutí k portugalskému dolmenu Zambueira u Evory.
    Jsem tam. Sedím uvnitř, vedle mne mé zvíře síly, moje přítelkyně medvědice. Ano, stařešina je zde, všudypřítomný. Nevidím žádnou postavu, a nikdy jsem tu žádnou neviděla, ale vnímám jeho prítomnost, je jakoby všude okolo mne. Je možné ho vnímat uvnitř dolmenu i venku v jeho bezprostředním okolí.
    Znám jej z mých minulých několika návštěv, kdy jsem jim pomáhala, ujasnit si aktuální situaci a vhodně vyřešit. Bylo tady tehdy mnoho lidských duchů, kteří čekali na své potomky, aby je poučili, ukázali cestu a různá tajemství života, i to nejvyšší. Živí sem chodili pro sílu, schopnosti, radu. Po uplynutí několika tisíciletí se však situace natolik změnila, že duchové nemohli nikomu udílet rady, neboť o nich již nikdo nevěděl a na nic se jich neptal. Proto došlo k rozhodnutí, že většina jich odejde za svými dalšími cíli, a že tu zůstanou pouze čtyři zástupci, o kterých platilo, že mají to nejkomplexnější vědění a zkušenosti. Tito čtyři duchové jsou tu, a přejí si, podat zprávu o jejich tehdejším životě, chtějí předat své poznatky a vědomosti, abychom my, jejich daleká budoucnost, našli zpět své kořeny, a abychom tím tím lépe pochopili a uchopili naši – i jejich – budoucnost.

    Dozvídám se, že jeden z těch čtyř, se kterým se již znám, mne volá, abych přijmula jeho zprávy lidem dnešní doby, protože prý čeká a čeká, ale mezi návštěvníky-turisty se, žel, nevyskytují lidé, kteří by byli schopni ho vnímat a vejít s ním do kontaktu. Utešuji ho, že snad za nejakou dobu, až se lidé sem a tam dočtou o významu těchto staveb, že ho jiste navštíví i tací, kterí se budou snažit vnímat a naslouchat.

    Pak mi ukázal škálu toho, co by chtěl dnešním lidem ukázat – jak žili, jak jedli, jak vnímali Zemi, jaký měli vztah k Duchu, jak vnímali sebe v tom všem, o čem ten jejich život byl. Vybrala jsem si tentokrát téma láska, partnerství, manželství. A pak jsem se dívala na to, co se před mýma očima začalo odehrávat.

    Vidím skupinu lidí různého věku. Zaměřuji se na páry a vidím, že jsou tací, kteří touží žít s jedním partnerem, s tím k sobě patřičným, a že v takovém případe ten jeden jediný tu opravdu je a má tytéž touhy. Takový pár se pozná, poznají se na základě souznění svých tužeb a souznění svých osobních určení. Prostě je to tak, nikdo o tom nepochybuje, těm dotyčným i jejich okolí je jasné, že to tak je. Pak tu vnímám ještě další, jiný vzor partnerství. Nekteří jedinci mají touhu poznávat a tvořit s vetším množství partnerů, chtějí se cítit jako „jednotka ve vztahu s jinou jednotkou“, a chtějí se poznat v různých vztazích, tedy postupně s různými dalšími partnery. Nechtějí se stát nedílnou součástí jednoho životního partnera, a ani nemusí – lidské cesty, touha duše po naplnení tím nebo oním způsobem, obě možnosti jsou legitimní a výrazem boží mnohotvárnosti. Též je možný vztah s partnerem stejného pohlaví či život bez partnera. Lidé vědí o mnohosti božích projevů, o tom, že se takto Bůh sám rozvíjí a poznává sama sebe, v mnohosti stvoření, ve které sám je účastníkem. Co tu není vůbec přítomno, je žárlivost. Není tu nikdo, kdo by měl „zaktivovanou duševní bolest“, jejich duševní stav působí harmonicky, beze strachu, naplněně.
    Děti jsou fyzicky počaty poté, co si vyberou své rodiče a sdělí jim to mediálně – bezprostřední cestou. Většinou je pár srozuměn, a dítě je počato s jeho vědomou duchovní přítomností, kterou vnímají i muž se ženou. Nikdy se děti nepočnou náhodně, a též počet dětí na osobu je nízký – v průběhu svého dospělého života mají lidé většinou žádné, jedno nebo dvě děti. Sexuálně – erotický život je však běžný – a nejsou kopy dětí, ačkoliv se nepoužívá žádná antikoncepce. To proto, že jejich pojmutí těchto prožitků a zkušeností je blízké tantrismu. Muži i ženy ovládají svaly a citlivost svých pohlavních orgánů v mnohem větší míře, než my umíme, známe a než si i dovedeme představit. Pokud se nejednalo o početí nového člověka, muž neejakuoval, nýbrž dosahoval orgasmů podobně jako žena – nejednalo se o vrcholný moment, nýbrž o vrcholný čas, a čas byl zároven v tomto prožitku jaksi zrušen. „orgasmické vznášení se v bezčasovosti“, dala by se nazvat tato úrovenˇ.
    Osvícení v tom směru, jak se po něm pídíme dnes, nepotřebovali. Znali svůj duchovně-božský původ, znali reinkarnaci, a na rozdíl od nás toto nejen věděli, ale bezprostředně vnímali. Na rozdíl od mnohých dnešních nauk, kde je hmotný svět zatracován, by na něco takového ani nepomysleli. Země jim byla dočasným domovem, příbytkem duchů jejich i jejich bratrů a sester z minerální, rostlinné a živočišné říše, byla klenotem, kterého si vážili. Oni a vše živé, Země živá, vše bylo dílem božím, potažmo jejich vlastním – byli si vědomi svého poslání a úkolů zde na Zemi, které si v duchovní říši vytvořili, dříve než došlo ke všeobecnému zhmotnění. Základním postojem bylo, naučit se poznat všechny boží vlastnosti a aspekty právě v hmotném světě. Poznat je, jak se ve hmotě vyjadřují, a harmonicky integrovat do systému svého“já“, které se tím postupně stává – stále dokonalejším a tvůrčím – „spolu-Bohem“ ve světě.

    3.4. NÁVŠTĚVA DOLMENU V ROCE 2004

    Ze silnice jsme museli odbočit na polní cestu, oplocenou na obou stranách. Za oplocením byly pastviny s kravami, korkovými duby, které tak miluji, a mnoha povalujícími se velkými kameny. Kodrcali jsme se k parkovišti, což bylo vlastně jen větší prostranství pod obrovským korkovým dubem s přilehlým potokem. Nádhera. Bílí ptáci doprovázeli skupinky zvířat, odněkud bylo slyšet osly, a naši psi se radostně pustili do průzkumu bližšího okolí.
    Za večerního smrákání už jsme byli připraveni vyrazit na cestu k dolmenu. Se svíčkou, vonnými tyčinkami a bubnem, rozumí se samo sebou.
    Už zdáli vypadá dolmen šedě a zašle. Ale všechny kameny jsou na svém místě, nebo ne? Jedná se o dolmen Zambueira, postavený z obrovských kamenů, širokých 1,5m, 0,5m silných a 4-6 m vysokých! Je to největší dolmen, který jsem kdy viděla. Dříve byl zřejmě pohřben pod zemí, takže vypadal jako kopec. Dnes je vyhrabaný a je chráněn plechovou střechou, což sice nevypadá moc hezky, ale chrání jej to před deštěm.
    Děláme rituál u vchodu. Náš bubeník není příliš cvičený, ale doprovázel nás na bubnu už častěji a šlo to dobře. Dnes to ale zní příšerně. Rituál začal, nejraději bych řekla bubeníkovi, že má být tišší, nechci ale skupinu rušit, mají už zavřené oči a mohla bych je tím přerušit. A tak mlčím a snažím se, co se mě týče, z toho udělat to nejlepší. Nejde to. Takže si myslím, že to je fuk, počkám prostě, až to skončí. Když to nejde, nedá se to vynutit. Tak otevřu oči, dívám se kolem a čekám na konec. Bubeník se na mě ale dívá, takže se chápu příležitosti a divoce gestikuluji, aby bubnoval tišeji. Nepochopí to ale a rychle ukončuje. Ouha. To byl ale krátký rituál.
    Boris říká, že to bylo špatné, nic nešlo a tak se rozhodl čekat se zavřenýma očima na konec bubnování.
    Jana nic neříká, odvrací se pláče. Vypadá zničeně.
    Všichni jsme zasažení, co se to tu děje? Mluvíme, abychom trochu uvolnili napětí, pak se vydáme na zpáteční cestu.
    Později večer chci v meditaci prozkoumat, co se tu děje.
    Jdu se svým šamanský m tělem k dolmenu. Ale asi 100 m před ním se měním v kachnu! – Jdu nazpět. Jsem zase já. – Ještě jednou. Zase kachna. – Zpátky. Vypadá to, jako že tu je mez, a když se překročí, je z člověka kachna. Opravdu napínavé. Něco takového jsem ještě nezažila. Zkouším to tedy jinak. Aktivuji své světelné tělo, totiž merkabu, jak jsem se to naučila od Drunvalla. A vida, jde to! Překračuji nyní mez bez úhony a kráčím dále k dolmenu, napjatě a obezřetně.
    Dolmen je plný muk a černé energie. Konaly se tu rituály černé magie, možná za použití zvířecích obětí. Místo je nyní obtíženo a působí negativně na lidi, kteří sem přicházejí. Nepřipadá mi, že pachatelé byli profesionálové – spíš mladiství začátečníci, zbloudilé duše nebo něco takového.
    Prosím anděly a všechny síly světla, které chtějí a mohou, aby přišly a pomohly. Černota postupně mizí. „Vážení přátelé, duchové dolmenu, prosím vystupte!“ Objevuje se můj starý známý: „Jsem tu jako poslední. Děkuji ti za pomoc. Teď půjdu i já. Dolmen už tedy nebude k dispozici jako učebna. Ty mě ale znáš, a tak mě můžeš zavolat, když mě budeš potřebovat. Dolmen, nenaplněný duchem, se brzy sesune. Žij blaze.“
    Nazítří jsme šli k dolmenu zpívat. Bylo to dobré. A dolmen byl prázdný.

Odpověď na: Dolmen Zambueira
Osobní informace:




× 4 = 8

Zvonící cedry Ruska | © 2019 Anastasia.cz - Všechna práva vyhrazena. | Ekoobchudek.cz

or

Log in with your credentials

or    

Forgot your details?

or

Create Account