A byla svatba – pohádka

 

A     b y l a     s v a t b a

 

 

 jednom dalekém království žil pan král, který měl dvě dcery. Starší  Eva byla krásná, vzdělaná a inteligentní. Měla v oblibě drahocenné věci, krásné lidi a velmi ráda se bavila. Proto pan král často pořádal plesy i královské turnaje, kde byla jeho starší dcerka středem pozornosti. Smála se, tancovala nebo s nadšením tleskala mladým rytířům a princům, kteří se ucházeli byť jen o její jediný pohled. Opravdu se bylo na co dívat. Eva měla vysokou štíhlou postavu , tmavé lesklé vlasy, které jí sahaly až k pasu, jemně tvarované, plné rty a zelené pronikavé oči.

 

Uměla dobře jezdit na koni, znala několik jazyků, vyznala se v politice království, protože často svého otce doprovázela na jednání s vyslanci cizích zemí. Její otec, celým jménem Slavomír Bohuslav III., od jejího útlého věku tak nějak předpokládal, že si Eva vybere mezi mladými princi muže, který společně s ní bude spravovat jejich království. Nechtěl, aby jeho dcera nechápala problémy království, snažil se ji naučit vše, co bylo třeba.

 

Mladší dcera pana krále se jmenovala Nina a snad v ničem se své starší sestře nepodobala. Byla více po své matce Lilit,  která zemřela, když bylo Nině deset let. Měla stejně jako matka zářivě světlé, dlouhé, zvlněné vlasy. Byla středně vysoké postavy, štíhlá přitom však plná a ohebná. Její rty byly sametově hebké, tvaru srdce, ale při pohledu na ni každého nejvíce zaujaly její oči. Ty dokázaly měnit barvu snad podle pocitů nebo slunce, kdo ví? Někdy je měla tmavomodré, jindy až  černé, ale nejčastěji měly barvu jasně modrého nebe.

 

Od útlého věku chodila matka s Lilit do lesa nebo strání kolem paláce, kde své mladší dcerce vysvětlovala tajemství života. Učila ji všemu. Ukázala jí palouček v lese s majestátním vysokým cedrem, kde prožila dětství a mládí. Nina zakrátko chápala, proč zde rostou stromy v různých vzdálenostech od sebe, znala nesmírnou léčivou sílu všech bylinek, komunikovala se zvířátky stejně snadno jako kdysi Lilit. Tahle však už byla potomky těch , které před časem znala její matka. Naučila ji také číst Knihu života. Četla se z názvů bylin, květin či stromů.

Každé první písmenko patřící rostlince spojené s názvem rostlinky, která rostla vedle, tvořilo slova a věty, pocházející přímo od Boha. Dle směru, jakým se četlo se měnily věty a také tím, jak se rostlinky hýbaly ve vánku. Jednou se k sobě přiklonila travina s kopretinou, jednou zase paprsek slunce ukázal na další písmenko. Bylo to zajímavé, pokaždé jiné a Nina tomu říkala ,, veselá písmenka“. Její matka ji naučila všemu, co znala.

Nina na ni myslela právě nyní, když se vracela z dlouhé procházky před západem slunce domů. Vzpomněla si právě na chvíli, kdy jí byly tři roky a ptala se v lese Lilit: ,, Jak se stane, matko, že za mnou přijde vždy to zvířátko, které svým hlasem přivolám? Ostatní se nikdy sama nepřibližují.“ Lilit jí láskyplně odpověděla: ,, Milá Nino, všechna zvířátka se chtějí koupat ve světle tvé lásky, ale jejich rodiče je moudře vychovali k tomu, že se za tebou rozběhnou jen na pozvání. Umíš si představit ten chaos, kdyby se sem na přivolání seběhly veverky, vlci s vlčaty, přišla by medvědice s medvíďaty a přilétla orlice s mláďaty?.

 

,,Chápu,“ řekla malá Nina. ,, Ale co je to za světlo lásky, za kterým se zvířátka tak ráda rozběhnou?“

,, To světlo vlastní všichni lidé na Zemi, ale v některých je ukryto hlouběji, než v jiných. Pokud má člověk čisté úmysly a světlé myšlenky, pak z něj vychází zářivý proud energie lásky, který dokáže ohřát každou bytost, která ho svolí přijmout.“

 

Dnes již sedmnáctiletá Nina se ještě stále při té vzpomínce usmívala, když vcházela vysokou, okázale postavenou bránou do paláce. Přeběhla široké nádvoří lemované dvěma řadami mramorových soch, které představovaly různé touhy lidí. Rychle zvládla  devětačtyřicet prostorných, žulových schodů a  ocitla se u zlacených dveří, kterými vešla do prostorné haly.

Ze schodů, které vedly do horních komnat, právě sbíhala Eva a vesele na ni volala: ,, Víš, co je nového, Nino? Zítra bude můj zásnubní ples a v  neděli ráno svatba. Náš otec už se dohodl s králem ze Země meče a kopí, že svolí k mému sňatku s princem Adamem.Co tomu říkáš?“

Její sestra se zamyslela a řekla: ,, Miluješ ho? Už jste spolu mluvili o společné budoucnosti?“ Eva se jen rozpustile ušklíbla a rychle odpověděla: ,, Na turnajích a plesech jsme nikdy o takových hloupostech nemluvili. Oba víme, jak dobře vládnout zemi, rádi jezdíme na lov, baví nás turnaje i politické rozpravy. Je pohledný, umí vládnout mečem a není hloupý. Co víc bych mohla chtít?

Nina opáčila: ,, Mám na mysli jak budete společně tvořit prostor lásky pro vaše budoucí děti?“ Eva se zamračila: ,, Už s tím zase začínáš? Čeká nás hodně práce s kralováním, cesty do jiných zemí a jestli přijdou i děti, tak od čeho jsou chůvy? To nějak zvládneme taky. Ty tvoje řeči máš stejně od matky, a ta se přece také přestěhovala kvůli otci ze statku do paláce.“

 

,, To udělala z lásky k tatínkovi,“ řekla Nina, ,, Nechtěla ho opustit, když ho dědeček přemluvil k převzetí království. A jak víš, tak nedlouho poté zemřela.“ Eva vypálila: ,, Já se o tomto tématu nechci bavit a hotovo! Náš otec pro nás dělá co může a já jsem mu za to vděčná, tak už toho nech. Někdo musí převzít království, když tebe to nezajímá!“ Pokusila se svoji sestru uklidnit: ,, Tak už se nezlob, já jen chci, abys byla šťastná.“ Eva ji přesto uzemnila: ,, Já šťastná budu, nevím, proč bych neměla být. Zítra na ten ples doufám vytáhneš svoje nejlepší šaty, abych se za tebe před tolika lidmi nemusela stydět. Vím, jakou máš nechuť ke šperkům, ale trvám na tom, abys zítra udělala výjimku.“

 

Sestra jí jen přikývla a šla do zámecké kuchyně, aby rozvěsila bylinky, které si z lesa přinesla do pravidelných svazečků. Chvilku promlouvala s kuchařkami, které se pilně připravovaly na zítřejší den a chystaly nepřeberné množství vybraných lahůdek. Zvláště pak neopomněla pozdravit Sáru, která jí byla blízká, protože se přátelila s Lilit, když ještě žila.,, Tak co, jdeš si připravit ty žluté šaty vyšívané zlatem, aby Evička byla spokojená?“ a šibalsky na Ninu mrkla. Dívka povzdechla: ,, Já pro Evu udělám všechno na světě, i když si spolu téměř v ničem nerozumíme.“ Sára ji chlácholila a přitom ji povzbudivě pohladila po tváři: ,,T o není tvoje vina a ani Evičky. Vychovával ji většinou váš otec, a ten ji na procházky do lesa s tvojí matkou a s tebou nechtěl pouštět. Už tehdy v ní viděl budoucí královnu. Ani tvé mamince se to nelíbilo, ale udělala to pro Slavomíra, stále věřila, že pochopí, kam oba dva patří.“

 

,, Já vím, Sáro,“ odpověděla už méně smutná Nina a chystala se k odchodu. ,, Tobě taky maminka vyprávěla o prostoru lásky pro dva. A vím, že s tvým manželem se vám to daří a sem chodíš pomáhat  jen kvůli mně, děkuji,“ řekla už mezi dveřmi. ,, Uvidíme se zítra ráno, pomohu ti s nějakými přípravami, než se budu chystat na ten ples.“

,, Dobrá, tak už utíkej,“ popohnala ji ta dobračka a zamyslela se nad právě ukončeným rozhovorem.

 

Nina cestou do své komnaty ještě vběhla dát dobrou noc otci, který se v královské jídelně živě bavil o zítřejším slavnostním dni s Evou. ,, Dobrou noc tatínku, nebudu vás rušit,“ řekla a políbila otce do stále ještě uhlově černých vlasů. Otec jí jen roztržitě odpověděl a dál se věnoval její sestře. Bylo vidět, že si báječně rozumějí.

Nina si rychle nachystala šaty na zítřejší ples i se šperky, aby to už měla za sebou. Udělala vše potřebné, aby se mohla uložit ke spánku a šla ještě na chvíli na malou terasu, která patřila k její komnatě. Tam s potěšením dýchala vlahý večerní vzduch a myslela na matku. Cítila její přítomnost, jako ostatně vždy, když byla úplně sama. Zcela klidná se potom uložila ke spánku. Zítra začíná květen, nejkrásnější období, které zná.

 

Sobotní ráno uvítalo každého již hodně brzy. Všichni něco chystali, uklízeli, leštili, někam běhali nebo si navzájem překáželi. Začali se sjíždět hosté z celé země. Kočár za kočárem mizel v útrobách paláce a hosté se ubytovávali. Chvíli před polednem král Slavomír čekal  mírně rozechvěn na příjezd prince Adama s jeho rodiči a královskou družinou. Věděl, že zde již brzy budou, protože jen před malou chvílí dorazil s touto zprávou rychlý posel.Konečně se dočkal. To už seděla v trůnním sále po jeho pravici, na méně okázalém křesle než měl on sám,   princezna Eva. Královští hodnostáři obklopovali oba trůny a tvářili se slavnostně. Po levici krále stála také Nina. Bylo by těžké říct, která z princezen byla krásnější.

 

Eva na sobě měla tmavozelené šaty s jemnou bílou krajkou, vyšívané stříbrem, na hlavě stříbrnou korunu prokládanou diamanty a smaragdy. Z uší jí visely stříbrné náušnice se stejnými kameny, jaké zdobily korunu. Vlasy měla stažené vzhůru do složitého účesu. Vypadala vznešeně a její zelené kočičí oči jen vynikly v záři drahokamů.

Její sestra Nina se medově světlými vlasy a jasně žlutými šaty vypadala jako nádherný květ, který je škoda utrhnout. Měla vlasy volně rozpuštěné, její zlatá koruna nebyla samý drahokam, přesto vypadala jako Bohyně.

 

To už se blížila královská družina s panoši, kteří nesli truhlice plné mincí, drahých látek, kamenů a vzácných vůní. Vytvořili uličku, kterou přicházeli král Aradon, královna Nelia a jejich všemi očekávaný syn Adam. Ten nejdříve vrhl obdivný pohled na princeznu Evu a pronesl směrem ke králi Slavomírovi:  ,, Zdravím tě, Slavomíre,  králi této země. Jsem poctěn, že mohu být následníkem trůnu společně s mojí budoucí ženou Evou,“ a uklonil se.

 

Král se usmál na budoucího zetě a odpověděl: ,, A já ti s hrdostí svěřím tvou příští královnu a ženu, svoji drahou dceru Evu. Vám oběma bude patřit správa této země, jakož i vašim budoucím potomkům na dlouhé časy.“

Panovník také uvítal královské rodiče ženicha: ,, Vítám vás, králi Aradone, královno Nelio, a nabízím veškerou pohostinnost, kterou si budete přát. Je mi ctí uvítat vzácné hosty ze Země meče a kopí.

 

Všichni a všechno vám bude k službám.“ Aradon a Nelia poděkovali úsměvem a lehkým pokývnutím hlavy, načež se celý průvod  také odebral ubytovat v paláci.

 

Nastal večer sobotního dne a všichni ho prožívali v povznesené náladě. U slavnostně nazdobené tabule v královské jídelně se všichni dobře bavili, jedli, pili hodovali i zpívali za doprovodu zdatných hudebníků. Trubadůři opěvovali krásu princezny Evy a Adam s pocitem pýchy sledoval svoji krásnou nevěstu. Pan král se živě bavil se vzácnými hosty ze Země meče a kopí, a také Nina se na všechny usmívala.Teprve pozdě v noci se všichni odebrali ke krátkému spánku.

 

Ani se nenadáli a přišlo nedělní ráno. Všichni hosté, i místní již byli shromážděni v zámecké kapli. Právě malými, legračními krůčky důstojně kráčela cestičkou středem kaple malinká družička, oblečená celá v růžovém. Rozhazovala ručkama na všechny strany  množství čerstvých květů z královské zahrady.

 

A byla svatba. Ženich a nevěsta byli oddáni, každý  nadšeně vykřikoval:,, Sláva, sláva! Ať žije královna a král!“ Ihned po slavnostním obřadu odjeli mladí manželé na svatební cestu, navštívit daleké kraje. Když se vrátili, převzali vládu nad Evinou zemí.

Zvenčí se nic nezměnilo. Jen Slavomír odešel odpočívat na statek, kde  v časech, kdy ještě nevládl, žil s Lilit. Nina dál prožívala poklidné dny ve svém světě, kam vpustila jen pomocnici v královské kuchyni Sáru. Chodila do svého oblíbeného lesa nebo pobíhala po stráních plných krásných květů a myšlenkami tvořila svoji budoucnost. Nikdo nevěděl, na co stále myslí. Jen její matka, která ji na každém kroku chránila. Letní období pomalu plynulo.

 

 

Jednoho dne seděla na svém paloučku, zády se opírala o cedr, který zasadily ruce matky a otce Lilit a bavila se pohledem na dovádějící mláďata medvědice. Byli to dva samečci, které jejich matka vždy důrazně svojí tlapou odehnala, když se chtěli samovolně přiblížit k Nině. Tu mezitím krmila malými oříšky čiperná veverka. Nina se ani nenamáhala vyloupat oříšky sama, ruce nechala volně podél těla, a jen vždy otevřela ústa nabízené dobrotě.

Najednou medvědice výstražně zamručela, popotáhla chřípím a zaujala bojový postoj. Tohle se nestávalo často, Nina rychle vyskočila a uklidnila medvědici. V tom z nedalekých keřů vystoupila postava mladého muže. Chtěl se rychle vydat směrem k Nině. Ta ho však gestem ruky zadržela: ,, Zůstaň, kde jsi! Medvědice nedovolí, abys narušil tento prostor!, a sama se rychle vydala naproti neznámému.

 

Mladík setrval na místě, kde stál a fascinovaně sledoval blížící se dívku: ,, Kdo jsi?, vypravil ze sebe. ,, Chvíli jsem tě pozoroval, když tě krmila ta veverka.“

Dívka odpověděla: ,, Jmenuji se Nina, jsem dcera krále Slavomíra. Pojďme, prosím, trochu stranou mého palouku.“ Mladík ji následoval jako ve snách. ,, Jak to myslíš s tím paloukem? Jak může být tvůj?“

Nina se zastavila, obrátila k němu a řekla: ,, Tady vyrostla moje matka Lilit. Její rodiče odešli sem, mimo lidská obydlí. Tento prostor je miloval a později také jejich dítě. Bůh i celé okolí je chránilo a s Láskou opečovávalo.“

Na chvíli se pozorně zadívala mladíkovi do očí. Nyní je měla tmavomodré. Tomu se z jejího pohledu udělalo teplo na duši. Téměř to pálilo, ale tak nějak příjemně. Pomalu se osmělil: ,, Jsem Vítek, ze vzdálené vesnice. Rád se projíždím po práci na svém koni. Můj kůň mě má rád a já jeho. Ale vyplašil se, když kolem nás nečekaně tryskem projelo několik povozů královského průvodu. Je ještě mladý, nemá zkušenosti“.

 

Dívka přikývla a s úsměvem odpověděla: ,, Jako ty, nemáš zkušenosti se zvířaty v lese. Ale není divu, málokdo ví, jací obyvatelé lesa mohou být. Budu muset jít, Vítku, vracím se nyní do paláce.

Mladík se ale k odchodu neměl. Chvíli hleděl upřeně do země, a pak vyhrkl: ,, Já bych byl moc rád, kdybychom se zase viděli,“ na chvíli mu došla slova, ale statečně pokračoval: ,, Ty jsi ale princezna, tak nevím, jestli mám naději. Jsem obyčejný muž, ovládám všechny práce se dřevem a mám rád jednoduchý život.“

Nina také chvíli mlčela, potom se na něj znovu upřeně zahleděla a nyní její oči byly jako jasné nebe: ,, Setkám se tedy s tebou na stejném místě znovu zítra. Uvidíme, co další den přinese. Přeji krásný večer tvým světlým myšlenkám, Vítku.“ Oslovený překvapeně zamrkal a řekl: ,, A já tobě, princezno. Děkuji,“ a spěšně se vydal na dlouhou zpáteční cestu ke svému domovu.

 

Dívka se cestou do paláce zabývala myšlenkami na mladého muže. Zastavila se v zámecké kuchyni. Uviděla Sáru a rozhodla se jí svěřit. Pověděla jí, co ji potkalo a Sára řekla: ,, Myslím, že tvé srdce samo zná odpověď, a záhadně se zatvářila. ,, Připomíná mi to příběh tvojí matky, ale ten přece znáš.“

Nina odvětila, a přitom jí tváře pokryl lehký ruměnec: ,, Ano, vím, je to velmi podobné, jakoby moje matka byla dnes při tom setkání se mnou.“ Její ochránkyně ji chtěla potěšit, a zároveň i věřila tomu, co říká: ,, Energie lásky Lilit tě provázela zcela jistě, vím, jaký to je pocit. Tvá matka jí nešetřila ani v mé přítomnosti. A teď už utíkej, je dobré se na zítřek dobře vyspat.“ Nina ji lehce políbila na tvář a běžela do svého pokoje.

Cestou zaslechla živou debatu sestry Evy a jejího manžela, ale nezdržovala se tím, že by jim šla dát dobrou noc. Věděla, že by ji ani nevnímali, byli opět zaujati rozhovorem o státních problémech. Slyšela útržky vět: ,, … potřeba připojit …, zněl hluboký hlas Adama, posléze jasný hlas Evy: ,, …stačí země, které již jsou…“

Nina pečlivě, jako vždy, provedla vše potřebné k přípravě nadcházejícího spánku, a za chvíli už pravidelně oddechovala.

 

Ve vzdálené vesnici již také ulehl ke spánku Vítek. Usnul s myslí upřenou ke krásnému stvoření, které dnes potkal. Za svítání k němu připlul zvláštní sen.

Držel se za ruce s krásnou bytostí, točil se s ní ve víru tance a přitom jí hleděl hluboko do očí. Ty oči byly tmavomodré, až černé a sdělovaly mu: ,, Vzpomeň si milovaný, na vyznání lásky!“ Vítkovi po chvíli prolétlo hlavou: ,, S tebou, překrásná bohyně, bych dokázal stvořit Prostor Lásky navěky,“ a vzbudil se. Ještě stále cítil opojný stav, ve kterém se nacházel ve svém snu. Jeho myšlenky se zastavily na vyznání, které před chvílí slyšel.

V nadcházejícím ránu se začal chystat na cestu za dívkou, které nyní patřila polovina jeho srdce. Vítek už neměl otce ani matku, ale s láskou o něj pečovala jeho babička i dědeček.Ti dva už od včerejšího večera věděli, co zažil. Jeho děd mu sděloval: ,, Jestli ta dívka je ta pravá, nemáš se čeho obávat,“ a pohlédl na svoji ženu, která Vítkovi podávala zeleninové placky v šátku a jablečný mošt. Se šibalským úsměvem chlapce popíchla: ,, Jste dva mladí blázni, ty a tvůj kůň, tak dnes pro změnu jeďte oba na stejné místo. Včera v podvečer přiklusal sám, ale tvářil se úplně klidně, takže jsme věděli, že jsi v pořádku“.

,,Dnes dám větší pozor babičko, a ty zase ohlídej dědečka, aby nepracoval až do večera. Zítra udělám práci za dva dny,“ řekl spěšně mladík a už naskakoval na koně. Poslal letmý polibek a odjel.

 

Ve stejné chvíli se v paláci připravovala na setkání s Vítkem Nina. Pečlivě se umyla, oblékla si krémové lněné šaty, které jí sahaly až ke kotníkům. V pase si uvázala bleděmodrou stuhu a stejnou si vetkla do vlasů. Vynikl tak její pravidelný oválný obličej, tmavé, klenuté obočí a její dlouhé, uhlově černé řasy.

Vyběhla z paláce, prolétla nádvořím se sochami, a až za bránou si vzpomněla, že nemá jediný šperk. Nikdy je moc nenosila, ale dnes chtěla být dokonalá. Proto se malou brankou, nacházející se na pravé straně zámku, protáhla do královské zahrady. Vchod nebyl mezi spoustou rostlin a keřů vidět, ale Nina ho používala často.

Zamířila rovnou k místu,kde rostl hořec, který jí nabízel nádherné, krásně modré květy. Šikovně si je umístila do ušních lalůčků a vydala se na svůj palouček. Modrofialové zvonky kontrastovaly s jejíma, právě blankytnýma očima.

 

Dvě mladá srdce spěchala na místo v lese, kde včera  zanechala část své energie. Jako první přišel Vítek. Svého bujného koně zanechal kus cesty zpět na klidné pastvě a  sám pokračoval pěšky, aby mohl v klidu přemýšlet nad nadcházejícím setkáním. V hlavě mu zněla slova, která slyšel ve snu od  krásné neznámé. Jeho duše ji znala. Co mu to říkala? ,, Vzpomeň si milovaný…“. Dál už na sen nemyslel, poněvadž mezi stromy upoutalo jeho pozornost blížící se stvoření.

Jakoby se vznášela, plula k němu kráska v šatech světlé barvy, které se jí v chůzi vlnily v nepravidelném rytmu. Její zjev byl pro Vítka ještě více ohromující nežli včera. Zaujaly ho nezvyklé náušnice z květů zvonků  i její pohled, který jej ihned, jako včera, zahřál zvláštním, pálivým teplem.

Nemohl se ani pohnout, měl pocit, že když udělá jen krok, podlomí se mu kolena. Dívka se nyní přiblížila téměř až k němu. ,, Přeji krásný, slunečný den, Vítku. Jakou jsi měl dnes cestu?“ Rozhodl se pro jistotu zůstat na místě a aniž by pokročil k ní, promluvil: ,, Moje cesta dnes sem, za tebou, byla velmi zvláštní. Musel jsem myslet na sen, který se mi k ránu zdál.“

Nina se na něj pozorně zahleděla a pobídla ho: ,, Nu, tak prosím,cože tak nevšedního jsi  v něm zažil?“, a dál se pátravě dívala na mladého muže.

Vítek se osmělil, přikročil směrem k dívce a bez  rozmýšlení jí procítěně sděloval: ,, S tebou, překrásná bohyně, bych dokázal stvořit Prostor Lásky navěky!“

Nyní jí hleděl přímo do nádherných očí, ve kterých se zrcadlila její duše. Nevěděl, co přijde,ani co mu dívka odpoví. Ale všiml si, že po jeho vyznání, se její výraz v obličeji znatelně změnil. Nina celá zářila, šťastně se na něj usmívala a procítěně řekla: ,, Jsem připravena ti pomáhat ve velkém stvoření.“ Vítek si nevzpomínal, že by kdy od někoho něco podobného slyšel, ale cítil, že tato slova zná, že si je pamatuje.

,, Moje milá Nino, díky, že souhlasíš být mojí ženou. A nyní mi prosím vysvětli, jak vytvoříme ten prostor lásky? Poznal jsem, že ty o tom hodně víš.“

Nina vesele pohodila hlavou a povídá:,, Prostor lásky lze vytvořit jen na takovém místě, na kterém se nám oběma bude líbit. Je to nevelká část půdy, která bude navěky patřit nejen mně a tobě.“

 

Vítek namítl:,,V naší vesnici má mnoho lidí svoji půdu, dokonce mnoho půdy, na které hospodaří. Od rána do večera pracují a většinou ještě také potřebují pomoc ostatních.“

 

Dívka mu odvětila: ,, Velké množství pozemků člověka spoutává těžkou prací a malé ho  naproti tomu nedokáže zabezpečit plnohodnotnou potravou. Vybereme pozemek velikosti jednoho hektaru Takové množství živé půdy bude ideálně vyhovovat našemu budoucímu záměru. Pojď, milovaný, projdeme se lesem a dopovím ti ostatní,“ a vydali se směrem k místu, kde Vítek nechal svého koně.

Nina pokračovala ve svém vyprávění: ,,Právě tam vytvoříme vhodné podmínky pro krásný život našich budoucích dětí. Ale již nyní můžeme svými myšlenkami takový prostor připravovat. Až se na takovém místě ocitneme, vše ostatní rychle pochopíš sám. Zbytek cesty již spolu nemluvili, stačilo jim jen spolu být. Občas si pohlédli do očí a jakoby si říkali celé věty, které nepotřebovaly být vysloveny nahlas.

 

Vítkův kůň sám přiběhl ke svému pánovi, když dorazili na místo. Očichal ruku, kterou mu princezna sama podala a spokojeně odfrkl. Vítek vyskočil do sedla, podal ruku Nině a ta se vyšvihla do sedla za něj. Mladíkův zvířecí přítel nejdříve způsobně klusal, ale potom to nevydržel a dal se do svižného cvalu.

 

Byl na ně krásný pohled. Atlet, jak se kůň jmenoval, byl zřejmě pyšný na dvojnásobné břímě, které nesl a nedával na sobě znát vůbec žádnou únavu. A tak se pohledům dvou orlů, kteří letěli vysoko nad nimi, naskytla krásná podívaná.

Mladík s černými, havraními vlasy po ramena, s vypracovanou, štíhlou postavou, drží s jistotou uzdu svého koně. Kolem pasu ho pevně a přitom lehce svírají ruce zlatovlasé dívky. Její šaty vlají ve větru, líce jí jízdou lehce zrůžověly. Oba se přirozeně poddali rytmu Atleta a rychle se míhají krajinou, která jim letí naproti.

Za nedlouho se přiblížili k paláci, kde kůň zpomalil a bránou už jen lehce klusal. Vítek pomohl Nině z koně, potom sám seskočil a  předal koně královskému štolbovi, kterého dívka nechala zavolat.

Šli oznámit králi Adamovi a královně Evě svoje rozhodnutí. Ruku v ruce prošli prostorným nádvořím a stoupali po devětačtyřiceti schodech paláce. Zlacenými dveřmi právě procházela její sestra, oblečená do skvostného jezdeckého obleku temně zelené barvy. V jedné ruce svírala jezdecký bičík a netvářila se zrovna příjemně.

 

 

Kočičíma očima propíchla Vítka a tázavě se podívala na sestru. Nina pustila ruku svého budoucího muže a pravicí pokynula směrem k němu: ,, Milá Evo, představuji ti toho, který mě bude provázet životem, jmenuje se Vítek. Pochází ze vzdálené vesnice v naší zemi. Právě jemu chci  pomáhat stvořit Prostor Lásky navěky.“

Sestra se ušklíbla a než stačila něco říct, tak její budoucí muž pronesl směrem k ní: ,,Královno, jsem Vítek Jaroslav Suk, po otci. Po něm jsem také převzal umění práce se dřevem a sekyrou. Není , myslím, žádné dovednosti, která by mi stran dřeva zůstala skryta. Jsem připraven své vyvolené odevzdat všechny své myšlenky, neboť jí důvěřuji.“

Nyní se již sestra tvářila tak, jakoby před sebou viděla jedovatého hada. S námahou procedila mezi zuby: ,, Milá sestřičko, nikdo tě tady držet nebude. Klidně si odejdi z paláce, kam libo. A jen tak pro pořádek.Království má krále a královnu, takže to pro zemi žádná velká ztráta nebude, když se jedna z princezen uklidí mimo palác. Já dokážu s Adamem udržet pořádek ve zdejší zemi i bez tebe.“

 

Svým pohledem opovržlivě sjela Ninu a pokračovala:,, Jen mi jaksi uniká, proč se zahazuješ s vesnickým chasníkem, který nemá vznešený původ.“

Nina znala svoji sestru dobře a věděla, že ji nepřesvědčí, co je pro život v lásce nejpodstatnější, proto řekla smířlivě: ,, Evo, já a Vítek jsme se rozhodli, že společně najdeme místo v naší zemi, kde se usadíme a kde nás všechen okolní prostor bude milovat. Nejdříve však chvíli zůstaneme na statku našeho otce, krále Slavomíra. Tam se budeme připravovat na společný život ve dvou.

Jsi zvána na naši budoucí svatbu i s manželem, pokud si budete chtít udělat čas. Přeji krásný den tvým světlým myšlenkám.“

Eva se na ně oba opovržlivě podívala a řekla: ,, Vaše svatba mě dozajista zajímat nebude, bude jistě prostá vzácných hostů a královských ceremonií, to není nic pro krále a královnu této země,“ ale pak přece jen trochu smířlivě dodala: ,, Pozdravujte ode mne otce, později se možná u vás s Adamem ukážeme.“

 

Nina s Vítkem královně s úsměvem pokynuli a potom se ještě vydali za pomocnicí Sárou, kterou zastihli jako vždy v plné práci. Královská kuchyně byla plná libých vůní, chystalo se jídlo na opulentní oběd.

Sára oba příchozí zcela samozřejmě uvítala a usadila k dlouhému dřevěnému stolu. Netvářila se nijak překvapeně a se zájmem se dívala na mladíka. Nabídla ještě teplý bylinkový čaj z máty a ovocné koláčky. Potom Ninu vybídla k vyprávění: ,, Tak už mě nenapínej, dítě, vidím na vás, že záříte štěstím!“

Dívka zčervenala jako růže a s láskyplným pohledem na mladého muže jí řekla: ,, Tohle je Vítek, Sáro. Je zručný v práci se dřevem a je to ten, o kterém jsem ti vyprávěla.

Moje srdce ho skutečně poznalo a právě se chystáme za tatínkem, abychom mu sdělili tu novinu. Chvíli u něj zůstaneme, než si stvoříme vlastní prostor.“ Sáře už kanuly slzy z očí a ani se je nesnažila skrývat.

,, Tvá matka Lilit by na tebe byla pyšná holčičko, jen doufám, že tvůj otec bude také. Třeba si konečně doopravdy uvědomí, jak mu bylo dobře, když jste ještě všichni společně bydleli na statku, kde je nyní na odpočinku. Zabalím vám nějaké jídlo na cestu, něco přidám pro otce. Teď už se ale nezdržujte, máte před sebou velký kus cesty,“ pokračovala Sára. Stiskla ruce Vítkovi na rozloučenou, vřele objala Ninu a rozloučila se: ,, S Bohem děti, pokrm na cestu vám pošlu po kuchtíkovi, nerada se loučím.“

 

Oba mladí lidé se ještě zastavili v královském pokoji dívky, aby si mohla sbalit nějaké šatstvo a drobnosti. Když bylo vše hotovo, zašla Nina naposledy na svoji terasu, aby se mohla pohledem na královskou zahradu rozloučit s palácem. Až k ní doléhal zpěv ptactva a vůně vzácných rostlin.

Vítek ji objal kolem ramen a pohledem naznačil, že je čas jít. Ničím už se nezdržovali, seběhli dolů do haly, potom po devětačtyřiceti zámeckých schodech a byli na nádvoří. Tam je už čekal štolba s netrpělivým Atletem, který hlasitě zaržál, sotva mladý pár uviděl.

,, Klid, jen klid, pravil Vítek, už se dočkáš. Však si ještě užiješ svého nákladu,“ a poplácal koně na šíji.

Ten spokojeně odfrkl a již stál klidně. Mladík pomohl své nastávající do sedla, podal jí košíček s jídlem vak s jejími věcmi a potom sám naskočil. Ani nemusel pobídnou svého koně, ten se sám vydal směrem, který jen tušil. Oba mladí lidé směřovali na statek, kde svůj čas trávil otec obou princezen.

 

 

 

Prostor, kde se nacházel pozemek, obklopoval živý plot z různých druhů keřů, které se pravidelně střídaly s již vzrostlými stromy. V místě, kde byla přístupová cesta je vítala řada vznosných topolů. Lehce se pohupovaly ve větru, kterému bránily v přístupu do ovocného sadu.

Atlet hrdě klusal s princeznou a Vítkem podél obsypaných stromů jabloní a hrušní. Již byl vidět také nevelký dřevěný domek s malou zahrádkou. Ve stínu lípy tam seděl na židli u ručně vyřezávaného dřevěného stolu král Slavomír a hladil mourovaté koťátko.

Když uviděl, že se k němu blíží dva jezdci na jednom koni, zpozorněl. Nina na něj mávla rukou a křikla: ,, Zdravím tě , tatínku, neseme ti novinu!“. To už mladý muž pomohl dívce z koně a sám také seskočil. Nina běžela směrem k otci a jakmile byla u něj, vrhla se mu kolem krku a políbila ho na tvář.

Král Slavomír trochu zrozpačitěl, ale usmál se mírně na dceru a pobídl ji: ,, Nuže milá  princezno, co jsi mi přinesla za zprávu? Tuším, že jí budu potěšen.“ A v krásných zelených očích  mu hrála světýlka.

V té chvíli již stál Vítek vedle Niny a díval se na krále s milým úsměvem.

,, Otče, představuji ti toho, který bude se mnou sdílet můj příští život, jmenuje se Vítek. Není princem ani rytířem, nemá statky ani království, ale je mému srdci drahý,“ a přitom sejak s láskou zadívala svému nastávajícímu do očí.

Král přistoupil k mladému muži a pronesl: ,, Vítám tě, Vítku, na svém statku , vidím, že si má dcera vybrala dle svého srdce. Budeš pro mne dlouho očekávaným synem,“ a podával přitom chlapci svou ruku.

Vítek mu ji stiskl pravicí a odpověděl: ,, Děkuji za přivítání, vaše dcera Nina je pro mě Bohyní, která sestoupila na zem, abych ji mohl potkat. Ještě přesně nevím, jak vytvoříme prostor Lásky, ale učím se rychle, a když promloval ke králi, sledoval po očku, co na to jeho nastávající.

 

Nina poodešla k Atletovi, který měl ještě stále na hřbetu nevelký náklad a sundala plný proutěný košík s jídlem. Kráčejíc k otci říkala: ,, Můj milý tatínku, Sára posílá nějaké dobroty, které sama přichystala. Něco je pro nás a to ostatní pro tebe.

Slavomír od dcery opatrně košík převzal a tu najednou mu padl zrak na malý balíček úhledně převázaný tmavěmodrou stužkou, vyšívanou zlatou nití. Jeho srdce začalo tlouci rychleji. Tuhle stužku znal.Opatrně vyndal balíček a se slovy:,, Pojďte děti, posaďte se zde pod lípou. Nino, buď prosím tak hodná a nachystej na stůl něco ze Sářiných lahůdek, já musím být chvilku sám. To víš, bydlím tu nyní sám a tak šikovnou hospodyni jako je Sára nemám.

,, Nedělej si starosti tatínku, vše bude ve chvilce hotové. Vítek mi pomůže a já zaběhnu do komory pro nádobí.“

Ale Slavomír jakoby již dceru nevnímal, zamyšleně odcházel do malého domku. Zastavil se až ve své skromné ložnici, usedl na okraj postele a vzpomínal.Ve své mysli zalétl až do časů, kdy na tomto statku žil s Lilit. Říkal si: ,, Odvedl jsem tě Lásko z tvého domova v lese, abychom svůj život zařídili zde, kde nyní žiji. Vše v okolí mi tě připomíná, protože jsme společně osázeli celý pozemek i tu vzrostlou lípu, než se první dcera narodila.“ Hladil vyšívanou stužku, jemně ji rozvázal a konečně se odhodlal balíček rozbalit.

V něm uviděl něco, co stále mladistvě vypadajícího muže rozplakalo. Byla to semínka cedru, pečlivě zabalená v lněném hadříku. V duchu Slavomír viděl, jak před časem společně vyloupali s Lilit semena stromu, pod kterým sedávali na jejím paloučku, nežli s ním odešla na jejich budoucí statek. Ještě si dokázal vybavit, co mu tenkrát říkala.

 

 

 

,, Rozumíš, Slavomíre, tohle nejsou jen tak nějaká semínka. Jsou z cedru, který zasadily s Láskou ruce mé matky i otce. Je v nich vesmírná informace od Boha Otce a také léčivá síla pro toho člověka, který je vloží do země.

Slavomír si vybavoval, jak společně s Lilit sázeli cedr právě z těch semen, která nyní znovu viděl. Rád pod tímto stromem u nevelkého lesa někdy usínal, jako to dělávali společně, než se odstěhovali na zámek.Později se o vše živé starali jeho matka s otcem, kteří už nyní nežili.

 

Plačící muž promluvil znovu k té, která ho stále provázela z místa, kam za ní ještě nemohl jít: ,, Já vím, Lásko, před narozením Niny, jsme sadili cedr, který je již nyní také vysoký.

Nevěděl jsem, že zbývající semena jsi měla stále u sebe. A už vím, co s nimi mám dělat. Díky za tvou Lásku ke mně i k naším dětem…“Bývalý král si osušil oči i tvář a spěchal ven k lípě, pod kterou seděl Vítek a jeho dcera. Váhavě se zastavil a pravil:

 

,,Nino, Vítku, dejte se do tvoření vašeho Prostoru Lásky, neváhejte. Já to také před lety udělal a byl jsem s Lilit velmi šťastný. Chci vám říci, že jsem neměl poslechnout mého otce a jít vládnout do paláce, jak chtěl.Tady a jen tady jsme mohli žít tak, jak to chce Bůh.“, odmlčel se na chvíli a pokračoval. ,, Zde vám oběma předávám semena cedru, který sledoval jak se tvoje matka mění z dívky v mladou ženu,“ pokračoval rozechvěle dívčin otec a pohlédl laskavě na zářící Ninu.

 

Udělejte totéž, až budete chtít stvořit vaše dítě. Zasaďte do země nový život a potom teprve  může přijít očekávaná duše člověka k vám. Lilit to takto určitě myslela, proto také opatrovala  tak dlouho balíček, který mi poslala Sára. Mladí lidé vstali od stolu a převzali od krále vzácný dar. Slavomír zrozpačitěl, rukou si uhladil vlasy a pozorně se zadíval na krásný pár.

Nina svého otce znala a tak ho pobídla: ,, Otče, co ještě nám chceš sdělit?“

 

Bývalý král pomalu odpověděl: ,, Udělal jsem ještě jednu chybu, která mne trápí. Jde o tvoji sestru, drahá. Neuvědomil jsem si, že výchova vedená pro umění vládnout je nedostačující. Měl jsem dovolit tvé matce, aby Eva chodila s vámi na výpravy do okolních lesů nedaleko paláce.

Lilit se nechtěla se mnou přít, čekala, že já sám přijdu na to, co je špatně. Vím to však až nyní a doufám, že ještě není pozdě…Dívka viděla na otci, jak se musí přemáhat, aby zadržel slzy a jemným pohybem ho přiměla, aby si k nim sedl. Chytila za ruku Vítka a řekla:,, Maminka mi pověděla jaká výchova je pro dítě přijatelná a na tebe se ve skutečnosti nezlobila. Věřila, že jednou to pochopíš a Eva také.“, a něžně se usmála na otce a potom na svého milého. Budoucí nevěsta se vesele zasmála a pobídla oba muže: ,, Dejte se s chutí do jídla, za chvíli bude čas jít se osvěžit k jezírku u lesa a spát. Zítra nás Atlet poveze na projížďku po okolí, což, Vítku?“

 

Mladík jen stiskl ruku, která si hověla v jeho dlani a přikývl: ,, Ano, věřím, že už zítra najdeme a poznáme kus půdy, která pro nás bude domovem.

 

Jak Nina a Vítek řekli, tak se i stalo. Nehledali dlouho pozemek, kde zamýšleli žít a plánovat budoucnost. Uběhl podzim i zima a celou tu dobu oba usilovně pracovali. Tak také bylo možné, že už na jaře stál na jejich pozemku malý dřevěný domeček, bylo vybudované malé jezírko a kolem jejich pozemku se zelenal zatím ještě nevzrostlý živý plot. Nedaleko jejich domku už vykukoval ze země malinký cedřík, který stačili zasadit ještě koncem minulého léta. Často k němu chodili, stejně jako dnes, v den jejich sňatku.

 

Nina stála kousek od malého stromku na trávě, kde ještě nestačila vyschnout rosa a dívala se na svého milého. Ten z ní nespouštěl oči a měl pro to dobrý důvod. Nebyla jen nádherná, ale Božská v šatech, které si sama v zimě ušila. Byly jasně bílé jako sněženky a jemně obepínaly dívčinu postavu. Splývaly jí až k zemi, kde se rozšiřovaly, aby nepřekážely v chůzi.Přepásané je měla širokým opaskem ze zlatisté slámy, do které vpletla modře zbarvená lněná vlákna. A jak už bylo jejím zvykem, v uších měla náušnice, tentokrát vyrobené rovněž ze slámy a vlasy spoutané stejnou čelenkou.

 

Vítek byl také slavnostně oblečen. Měl na sobě košili barvy medu, kterou mu s Láskou vyšila Nina a bílé kalhoty, přepásané na vysoko jemným modrým šátkem, rovněž vyšívaný milovanou rukou. Jeho lesklé černé vlasy se lehce vlnily ve vánku, který si s nimi pohrával.

 

Dívka pokynula rukou a mladý muž přistoupil k ní, poklekl a pravil: ,, Nino, jsi pro mě Bohyně, se kterou chci stvořit prostor Lásky na věky.“ Mladá kráska mu odpověděla a současně korunovala jeho hlavu věncem z převážně modrých bylin a květů:

,, Jsem připravena pomáhat ti ve velkém tvoření. Nyní jsme oddáni před tváří Boha Otce a vše je přichystáno k příchodu nové Duše k nám domů.“

 

Oba zamilovaní jeden z druhého ještě chvíli nespouštěli oči, až potom se Vítek zvedl, vzal za ruku Ninu a šli směrem k domovu. Věděli, že brzy stvoří své vytoužené dítě a bude se jim na jejich statku krásně žít. Ještě nic netušili o temném zlu, které se vznášelo zatím ještě daleko od jejich Lásky.

 

Za nějaký čas společně přivedli na svět dcerku Terezku a žili si krásně, radostně a spokojeně. Okolní Prostor je miloval a také zvířátka, která zde žila je milovala. Nejdůležitějším úkolem byla pověřena mladá medvědice, která jako chůva často opatrovala jejich malinkou Terezku a dávala na ni pozor i při jejích prvních krůčcích.

Vítek i Nina věděli, že medvědice by dala za jejich dítě i život, proto se nebáli, ani když dítě někdy nocovalo se zvířetem u cedru v blízkosti ještě mladého lesa.

Jinak měla holčička svůj krásný pokoj v domečku, v něm vyřezávanou postýlku, kterou pro ni vytvořil Vítek a přikrývky, které ušila a ozdobila složitou výšivkou Nina.

Někdy všichni tři navštívili otce a sedávali pod voňavou lípou u širokého dubového stolu.

 

Jako dnes. Bylo opět jaro, všechno krásně vonělo a novopečený děd Slavomír právě s    úsměvem sledoval, jak jeho vnučka v trávě leze po kolínkách chvíli dopředu a chvíli zase dozadu, až se skulila na bok. Přetočila se, znovu zaujala stejnou strategickou pozici a znehybněla se zrakem upřeným do trávy. Pozorovala krásně barevného broučka, který se snažil vyšplhat na její malou ručku.

 

Nina si hověla v houpací síti mezi dvěma stromy a také sledovala Terezku.  Vítek ji jemně kolébal a nespouštěl zamilované oči z jejího líbezného obličeje. Všichni přítomní vnímali krásu okamžiku, vzájemnou blízkost a harmonii.

 

Stromy šuměly, zpívali ptáčci a až k nim doléhalo pleskání z nedalekého jezírka, kde dováděly ryby. Veverky v korunách stromů hrály vesele hru na honěnou a občas některá skončila na zemi a z povzdálí bystře pozorovala dění u lípy. Najednou však vše utichlo, jakoby okolní svět vypnul všechny zvuky.

 

Všichni sebou trhli, když zaslechli královské fanfáry. Obrátlili své zraky směrem k příjezdové aleji, kudy se právě s velkou pompou řítil zlacený kočár s modrozlatým královským erbem, řízený čtyřspřežím bujných vraníků.

Když kočár zastavil a lokaj otevřel bohatě zdobená dvířka, pomalu a vznešeně z něj vystoupila královna Eva a za ní její osobní dvorní dáma a služebná, která nesla velký koš se zatím neznámým nákladem.

 

To už ale Nina s Vítkem a Slavomír šli příchozím v ústrrety. První promluvil otec obou dívčin: ,, Vítám tě Evo i s tvým doprovodem a jsem moc rád, že ses zde zastavila. Určitě si chceš odpočinout po cestě.Jen pojď mezi nás.“

Nina už na nic nečekala a vrhla se sestře kolem krku: ,, Evo,Evo! Moc ráda tě vidím a Vítek jistě také, a po očku se dívala na svého muže, který již s úsměvem podával své švagrové napřaženou ruku k pozdravu a řekl:

,, Těšili jsme se již dlouho, že mezi nás zavítáš a mám radost, že tě tady máme.“ Švagrová nějak chladně přijala podávanou ruku, ale to už si ji sestra odváděla i s jejím doprovodem k venkovnímu stolu pod lípou, kde ještě byly nějaké dobroty, které na návštěvu k otci sama přinesla.

Než-li si Eva ve své složité róbě usedla ke stolu a vyzvala k tomu i dvorní dámu a služebnou, byla Nina zpět se džbánem příjemně chlazené bylinkové šťávy.

,, Nabídněte si všichni a ty Evo vyprávěj. Proč nepřijel také Adam? To už byli všichni pohodlně usazeni a Vítek měl právě houpal svou malou dcerku na klíně. Terezka koukala široce otevřenýma hráškově zelenýma očima na svou tetu, a jakoby také čekala, co Eva odpoví.

Současná královna země si nejdříve pečlivě srovnala záhyby svých lahvově zelených šatů a nevzrušeně pronesla: ,, Adam někde daleko za hranicemi království připojuje k naší zemi další a další dobytá území. On říká, že lépe zdolat argumenty proti slovem, ale když nelze jinak, i meč a kopí se hodí…“ a začala si nervózně pohrávat s náhrdelníkem, obepínající její ladnou šíji.

 

Bývalý král Slavomír se smutně zadíval na svou prvorozenou dceru a těžce pronesl: ,, Musím se ti dcerko omluvit, naložil jsem na tebe příliš těžké břímě a ty teď musíš vládnout sama.“ Eva se na otce nechápavě podívala a rychle odpověděla: ,, Ne, ne, já ráda vládnu a činí mi potěšení vše řídit a organizovat. A také mi to dobře jde. Adam, když je doma, mě často chválí. Někdy skončíme až kolem půlnoci. Ani nevíme jak a měsíce ubíhají.“

 

Ozval se Vítek: ,, Právě, čas ubíhá a kdy máte možnost věnovat se jen sami sobě?“ a upřel své zraky na krásnou královnu. Ta jen pohodila dlouhými, tmavě lesklými vlasy a odsekla: ,,  Já i manžel milujeme svoji práci, ta nás zcela uspokojuje a baví.

,,Nechtěl jsem se tě dotknout, my tady čas vnímáme pomaleji a nic nám neuteče. Vše jde jakoby hladce a Terezka nám dělá jen radost.“ A na potvrzení jeho slov se holčička zrovna nahlas smála a plácala ručkama. Bystře přitom sledovala hru vlaštovek, které se snažily okoupat v malé kaluži nedaleko stolu, kde všichni seděli.

 

Teprve nyní se Eva pozorněji zadívala na svoji neteř a v duchu zkonstatovala, že je to moc krásné a milé dítě. Bodlo ji u srdce a osten prudké žárlivosti byl najednou zapálen. Navenek nedala nic znát a řekla: ,, Mohu si ji pochovat?“ Natáhla ruce směrem k dítěti a zadívala se na něj.

Terezka ucítila pohled, otočila hlavičku k tetě a když se její očka střetla s tetinýma, pobledla a začala plakat.

,,Co je s tím dítětem? Jen bych si ji ráda vzala na chvíli na klín.“, ale své ruce už raději zaměstnala pohárem s bylinkovou šťávou. Nina hned pochopila, co se děje, ale své sestře opatrně odpověděla:

,, To nic, nevšímej si toho. Terezka byla zaujatá hrou vlaštovek a vyrušení ze hry ji rozladilo. Vítek ji upokojí a vezme na procházku k medvědici.“ Eva vykulila oči a málem se zajíkla, když vyhrkla:

,, Tak malé dítě k medvědici?“ Co když ji roztrhá?“ Nina byla ráda, že sestra nepoznala, jaký byl pravý důvod pláče dítěte a nyní už jí bez obav sdělovala:

,, Medvědice Terezku zná od narození, je to její chůva a stará se o ni tak, že by to žádná kojná ze zámku lépe nesvedla. Je také její ochránkyní a kdo by se k dítěti chtěl přiblížit nezván, zle by pochodil.“

Domluvila a směle pohlédla na sestru. Nina byla už žena a vycítila z Evy energii její žárlivosti. Proto také nyní láskyplně provázela očima Vítka, když viděla, jak opatrně chytil dcerku a vstává, chystaje se k odchodu.

,, Buďte zde zatím všichni zdrávi, nevím, jak dlouho bude trvat naše malá výprava.“ Ještě stihl letmo, ale něžně políbit svoji nádhernou ženu a dál už se věnoval jen Terezce. Pustil ji do nevysoké trávy a ta se svým tempem pustila po kolínkách již známým směrem domů.

 

Eva to vše sledovala se stále rostoucí závistí. Věděla, že svému manželovi se líbí, že obdivuje její krásu, inteligenci, talent vládnout i znalosti. Rád se s ní chlubil na plesech a rytířských kláních, protože byla vždy obdivována a hosté nešetřili slovy uznání i okouzlenými pohledy. Adam se tak cítil jak pravý muž, ale Eva ve skrytu Duše spokojená nebyla. Sama si nedokázala vysvětlit, co jí chybí, když se na první pohled zdálo, že vše je v pořádku.

 

Nyní cítila až palčivou touhu po naplnění jejich svazku, které bylo odkládáno na pozdější dobu, jak se s manželem domluvili. Začínala si mylet, že je vše ztraceno, když si představila, jak harmonicky vypadají jako rodina Vítek s Ninou a malou Terezkou. Ještě nevěděla, že její myšlenky začínají být zlé a co bylo horší, netušila, že každá Energie, ať už dobrá nebo ne, se vždy neomylně vrací ke svému zdroji.

 

Nestrávila v dětství tolik času s matkou Lilit jako její sestra, aby dokázala pochopit, jak  správně používat tyto nesmírné síly, které každý člověk ve větší, či menší míře vlastní. Říkala si: ,, Tohle tak nesmím nechat, nebudu se dívat na to, jak šťastně si žije tato rodina, když já sama dítě nemám a v dohledné době mít nebudu.

 

Překazím jejich poklidné žití zde na statku a zařídím to tak, aby na mne nepadl ani stín podezření. Najdu a přemluvím někoho, aby tu malou v nestřeženém okamžiku sebral a odklidil hodně daleko, kde by ji nikdo nenašel.

 

Potom možná Adam dá na mne a vzdá se své vize největší říše na světě pod jeho správou. Když to šikovně navléknu, tak mi určitě uvěří, že jde o pomstu nějakého vládce země, která nyní patří k našemu království. Nepřijde na to, který panovník by si něco podobného dovolil, neboť nových území je již příliš mnoho.

 

A když nebude na cestách, snad přistoupí na myšlenku, že potřebujeme dítě oba. On, aby měl následníka trůnu a já, abych nebyla jen Královna, ale také matka. Tím získám na vážnosti a hlavně si Adama více připoutám k sobě.“

 

Tak uvažovala nešťastná Eva, nevědouc, že takto štěstí a trvalou Lásku nezíská od žádného muže. Ani nevnímala, že jí otec Slavomír položil už podruhé stejnou otázku:

,, Evo, chceš, aby tobě a tvé dvorní dámě komorná ustlala v mém domku v podkroví? Je tam útulno a spalo by se ti jako v bavlnce.“ a zadíval se na svoji starší dceru láskyplně a s upřímnou snahou ji tady mít přes noc.

 

,, Ach ne otče, chystám se už k odjezdu, mám na zámku ještě hodně práce, než se Adam vrátí z cest“.  Jen letmo pohlédla na bývalého krále a pokynula rukou ke své dvorní dámě a služebné na znamení odchodu.

Ještě stačila pronést směrem k Nině pozdrav na rozloučenou: ,, Neboj se, sestřičko, příště se jistě zdržím na návštěvě déle. Ale nyní už opravdu pospíchám zpět na zámek.“ Přiblížila se k ní a zlehka ji políbila na rozloučenou. Potom se stejně rychle loučila se svým otcem a po chvíli už oba sledovali, jak Eva spěšně nastupuje do kočáru a královský doprovod s ní.

 

Nina se posadila se Slavomírem ke stolu u lípy a chvíli bylo ticho. V duchu se rozhodla, že svému otci neřekne, jaké Energie zpozorovala na své sestře. Po chvíli pronesla: ,, Tatínku, brzy bude tma, vydám se směrem k domovu, abych nepřišla moc pozdě. Ty si taky asi chceš odpočinout, tak už raději půjdu,ano?“

 

,, Běž dcerko, já si tady ještě chvíli pohovím a také půjdu spát. Zase se zastavte, až budete mít cestu. Vemte s sebou i Terezku. Moc rád se na ni dívám,když si hraje. Je to tak kouzelné a inspirující pro mou Duši.“ Nina se na něj usmála, i když její mysl bloudila u sestry Evy: ,, Jistě, přijdeme s Terezkou, když Ti to udělá radost. Přeji Ti krásnou noc, ale nyní už poběžím!“Šťastný otec se ještě dlouho díval směrem, kde tušil, že Nina svižně kráčí ke svému domovu.

 

Zatím se však Vesmír zaměřuje na zámek, kde se i Eva později večer ukládá ke spánku. Usíná s myšlenkami na svůj nekalý plán velmi tvrdě. Ani necítila, že ji její manžel Adam někdy po půlnoci políbil, když se také ukládal ke spánku, unaven po svém dalším úspěšném tažení po cizích zemích.

 

Ráno se Eva probudila, když ji ovanula vůně sedmibylinkového čaje a čerstvých koláčků. Věděla, že to Sára poslala po služebné snídani.Posadila se na posteli a spatřila svého muže již svěžího po ranní koupeli, oblečeného a uchystaného k odchodu za pracovními povinnostmi.

 

Dnes se ale nezlobila, že odchází a vesele ho pozdravila:,, Dobré ráno, Adame, volají Tě povinnosti? Její muž na ni zkoumavě pohlédl a když viděl, že je v dobrém rozmaru, odpověděl také smířlivě:,, Ano, jde jen o nějaké dokumenty z mé poslední cesty. Vypadá to, že nyní nějaký čas nemusím vycestovat a mohu se věnovat království společně s tebou.

 

Budu brzy hotov, co říkáš na odpolední vyjížďku na koni?“. Usmál se na ni a mrkl obdivně na svou ženu. Eva to nechtěla pokazit, jelikož měla stejně dopoledne své plány. Odpověděla a mrkla na Adama také:,, Ano, skvělé! Budu se těšit. Nezapírám, že mi naše společné vyjížďky už chyběly. Dopoledne se nějak zabavím sama, nedělej si starosti, Lásko“ a pohybem ruky naznačila, že teď se chce věnovat sama sobě.

 

Adam odcházel mírně zmaten vstřícností své ženy. Měl v živé paměti její reakce po návratu ze svých dlouhých cest. Vždy se chovala odměřeně a chvíli trvalo, než ho vzala na milost. Věděl, že jeho dlouhou nepřítomnost špatně snáší, i když to nikdy nepřizná. Miloval ji nebo si to aspoň myslel, ale nerozuměl jí. Pustil to však z hlavy, když se ocitl ve své královské pracovně a jeho mysl se soustředila na státní povinnosti.

 

Eva dnes byla rychle po snídani a výjimečně se nezdržovala výběrem toalety pro dnešní den. Zvolila nejjednodušší a praktický model pískové barvy bez zbytečných ozdob. Jen náušnice s brilianty si neodpustila a už utíkala za hlavním štolbou do stáje.

 

Královské stáje byly stejně jako zahrada pojaty více než velkoryse. Koně měli velké, suché boxy plné stále čerstvé slámy a  dostatečně prostorný výběh. Bděl nad nimi první – hlavní štolba Matěj a ještě deset dalších podkoních, kteří svou práci měli opravdu rádi. Matěje poslouchali bez připomínek, protože věděl, jak s koni zacházet.

 

Královský štolba Matěj Evu zaznamenal ještě dříve, než se ocitla blízko něj a zvolal: ,, Zdravím Vás, má královno, co mohu dnes udělat k Vaší spokojenosti?

Eva se rozhodla, že nejdříve situaci odlehčí, aby pak snadněji přesvědčila Matěje o svém nekalém plánu. Žoviálně tedy odvětila: ,, Děkuji za pozdravení, Matěji, jdu s dvěma malými prosbami. První – chci přichystat na odpolední projížďku svého a manželova koně – Prince a Anězku“ a krásně se na štolbu usmála.Ten pohotově odvětil:,, Jistě, má královno, budou v nejlepší formě. A další prosba? Je předem splněna, paní“ a když to pronesl, poklonil se.

 

Královna pobídnuta úslužností štolby směle pokračovala: ,, Další prosba se koní netýká. Jde o velmi delikátní záležitost, která je podmíněna tvojí mlčenlivostí. Odměním tě – pokud vše splníš do nejmenšího detailu – takovým bohatstvím, že budeš zabezpečen do konce svého života.“

Štolba nebyl žádný hlupák a měl pro strach uděláno. Nenápadně se otočil ke koni, začal ho pomalu a s rozmyslem hřebelcovat.Cítil, jak vnitřně tuhne a zbledl. Znal královnu už jako dítě a věděl, že jí zatím nikdo žádnou službu neodmítl. Rychle se rozhodl, že přijme cokoliv a promyslí si zbytek později. S tím vědomím se tedy otočil ke královně a donutil se k úsměvu, když promluvil:,, Dobrá paní, co si přejete, abych udělal?“

 

Eva se nadechla a přešla ke svému zlému plánu: ,, Je ve státním zájmu, abys tajně odebral dítě mojí sestře Nině a jejímu manželovi Vítkovi. Toto musíš vykonat v době, kdy můj švagr a sestra nebudou doma. V těchto chvílích dělá dítěti společnost jen medvědice. Musíš být opatrný, to zvíře je krajně nebezpečné. Budeš ho muset omámit, jinak ti nedovolí se k malé přiblížit.

Potom dítě odvezeš do některé země, která je pod správou našeho království.Umístíš je do kterékoliv chudé rodiny, jež ho přijme a dobře jim zaplatíš za mlčenlivost. Rozuměl jsi všemu, Matěji? Volno na tuto práci ti zařídím, nikoho nenapadne spojovat s tímto právě tebe, jasné?“ Královna vypadala uvolněně, když dohovořila.

 

Zato Matěj byl uvnitř stísněný, měl pocit, že ho škrtí nevidiltelná ruka a sucho v ústech bylo nesnesitelné. Přesto odpověděl rychle, bez zaváhání: ,, Ano, královno, udělám vše přesně tak, jak si přejete. Spolehněte se. Budou mi na to stačit tři dny. Jen prosím zařiďte, aby mě tady nikdo nepostrádal, ani mě s tímto nespojoval. Až budou rodiče dítěte mimo domov, dejte mi znamení. Okamžitě vše provedu.“

Štolba, jak se zdálo, mistrně hrál svoji roli, protože Eva nezpozorovala nic neobvyklého.Věřila, že její poddaný určitě udělá vše k její spokojenosti a řekla:

,, Jak jsem slíbila, tvá odměna bude velkolepá, už nikdy si nebudeš dělat starosti o svoji budoucnost. Dnes večer ti dám první půlku peněz, po vykonání práce dostaněš druhou. Přijď si pro to do zahradního altánku před půlnocí.“

Matěj odvětil: ,, Jistě, paní, budu tam.“,poklonil se královně a jal se dokončit hřebelcování koně. Eva se svižně obrátila a sebejistě a rychle odkráčela ze stájí, spokojena, jak bez obtíží zvládla, co si předsevzala.

 

Cestou do paláce si už v duchu představovala, jak se její plán naplnil a ona s Adamem změní život. Budou mít své dítě, určitě manžela v nové situaci lehce přesvědčí. Usmívala se pro sebe a když si představila svou sestru Ninu, její úsměv byl najednou zlý a pokřivený. Nikdo ji naštěstí neviděl, jen Vesmír ano.

 

Zatím Matěj, také nikým neviděn, horečně přemýšlel. Nemůže nesplnit královnino přání, ale zločin spáchat také nechce. Komu by se mohl svěřit? Komu dítě dá do opatrování? Myšlenky lítaly, obrazy před ním utíkaly….V tom ho to napadlo! Nedá dítě nikomu cizímu. Zde v zámku  se s tím nemůže svěřit. Ale už věděl, kde bude dítě v bezpečí a v dobrých rukou.Nyní nezbývá, než čekat na pokyn královny a splnit její přání. Jal se domýšlet detaily, aby vše vyšlo jak si předsevzal.

 

A tak Vesmír sledoval, jak zatím poklidně plyne čas královně Evě na projížďce s Adamem,  pomocnici Sáře v královské kuchyni, kde s Láskou připravuje libé pokrmy pro všechny strávníky královského zámku. Stihl ještě zavítat ke Slavomírovi, jenž právě vzpomínal na Lilit a sám pro sebe se usmíval a ovšem také sledoval mladou rodinu Niny a Vítka, kde právě Terezka rozesmála oba rodiče. Ti vidí, jak jejich holčička poprvé stojí na vratkých nožičkách a dělá své první, ještě nesmělé krůčky…

 

Najednou se Vesmír zachvěje a posmutní. To když vidí, jak se štolba Matěj skrývá blízko obydlí Niny a Vítka. Čeká na chvíli, kdy se rodiče vzdálí od malé Terezky a zanechají dítě s medvědí chůvou. Dočká se, využije situaci, střelou ze šípu omámí medvědici, která se zapotácí, sune se k zemi a usíná… Muž vezme opatrně Terezku, která ani nepláče, protože zatím nezná strach. V zápětí ji unáší do cizí země. Ví, kde ji ukryje, svěří ji do rukou svého přítele podkoního Petra, který se s ním v mládí učil všechny taje této práce.

 

Ve stejné chvíli pocítila Nina na návštěvě babičky a děděčka Vítka neklid. Právě byli v děděčkově dílně, kde jim ukazoval nový prádelník, vonící čerstvým borovicovým dřevem. Děd pravil: ,, Ještě ji navoskuji, aby se krásné malované vzory, které tvoje  babička, Vítku, vytvořila, zakonzervovaly a bude připravena k převzetí. A jak tobě, Nino, se prádelník líbí? Vítek je….děd se zarazil, když se na ni podíval pozorněji. Je ti něco dítě?“

 

Všichni se zadívali na oslovenou a viděli, že pobledla a ztěžka dýchá. I Vítek se vylekal a naléhal: ,, Nino, copak je s tebou?“ Mladá žena manželovi pomalu odpověděla: ,, Mám podivný pocit, něco doma není v pořádku s Terezkou. Už bychom měli odjet. Připrav prosím Atleta. Vítek jejímu pocitu věřil a bez dalšího zdržování rychle zaběhl připravit koně a po chvíli se spěšně rozloučili s babičkou i dědečem a uháněli k domovu.

Blížili se ke svému statku, všude podivné ticho a na palouku, kde si hrávala Terezka uviděli spící medvědici. Nina seskočila z Atleta ještě než zastavil, utíká k ní a volá: ,, Kde jsi Terezko, kde jsi? a třese přitom s medvědí chůvou. Ta je však stále omámená a nehýbe se. To už i Vítek hledá dítě, volá je jménem, ale nikde nikdo není. Známé veverky poplašeně skáčí ze stromu na strom, ptáčci se překřikují a zmateně poletují, ale i beze slov je jasné, že dítě zde není. Medvědice se pomalu začíná probírat a když vidí, že Terezku nemá ve své blízkosti, žalostně několikrát zařve a bije svými tlapami do země. Tráva i celé drny létají vzduchem. Všichni jsou náhle nešťastní….oba rodiče pláčou…

 

Nina po chvíli uklidnila medvědí chůvu, která se potom vzdálila truchlit do lesa a s Vítkem se vyčerpaně posadili ke svému srubovému domku na vyřezávanou lavičku. Chvíli nemluvili, jen se navzájem drželi v náručí. Potom se Vítek soustředěně zadíval Nině do očí a pravil: ,, Ty něco tušíš nebo víš, Lásko?“ Byl nešťasný, zkroušený a smutný. Měl co dělat, aby se znovu nerozplakal. Nina svému muži odpověděla: ,, Tuším, že to má co dělat s mojí sestrou Evou, Vítku… Já jí v ní zahlédla závist, když byla u mého otce na návštěvě, pamatuješ?“

Vítek přemýšlel a zadumaně řekl: ,, Věřím ti, ale já si ničeho takového nevšiml. Co by tak Eva získala tím, že nás takto zraní? Vždyť ji manžel miluje a obdivuje. Také mohou mít děti, když budou chtít!“a smutně se zadíval na Ninu.

Nina odvětila: ,, Už by také měli dítě, kdyby se tak rozhodli. U Adama je asi na prvním místě království a povinnosti s tím spojené. Možná vůbec nemyslí na napnění manželství a to může Evě ubližovat. Ona je pod tím pozlátkem také jako jiné ženy. Snad to ani neví, jen cítí, že děti jsou radost a štěstí pro rodiče.“ Odmlčela se na chvíli a pokračovala: ,, Viděla jsem jí na očích žárlivost a zlobu, když si tenkrát chtěla pochovat Terezku. Proto se naše dítě rozplakalo a nechtělo k ní…Vytušilo nedobrou Energii, i když od nás ji nezná. My ji neučíme strachu, z něhož pochází všechna negace a zlé city. Tehdy jsem si uvědomila, že moje sestra může něco podniknout, ale nevěděla jsem, čeho je schopná.

Nyní půjdeme tu zprávu sdělit otci Slavomírovi, má právo to vědět…“ a nějak bez Energie Nina vstala, zapotácela se, ale její Vítek ji pohotově zachytil. Usmál se na ni povzbudivě, i když stále ještě smutně a řekl:

,, Ano, půjeme a všichni určitě něco vymyslíme. Ty nemáš pocit, že by Terezce Eva opravdu ublížila?zeptal se mladý otec a s nadějí sledoval svou krásnou, nyní ztrápenou ženu.

 

,,Ve skutečnosti nevím, jestli by našemu dítěti sestra sáhla na život. Mé srdce ale říká, že naše dítě je vystrašené, nešťastné, ale žije…Aspoň myslím, že ano!“ a podala Vítkovi ruku, za kterou ji jemně vzal, když se oba pomalu vydali na cestu ke statku jejího otce.

Byli tam za chvíli a tentokrát vůbec nevnímali okolní svět, ani nemluvili. Jejich srdce nechtělo jako obvykle vnímat krásu stromů, keřů a bylin rostoucích podél chodníčku, který vyšlapaly jejich nohy.Ani okolní příroda je nerušila v jejich rozjímání, jen je v tichosti pozorovala a provázela. Ptáčci nezpívali, byli tiše a zvířátka také posmutněla, spolu s nešťastnými rodiči.

 

Již z dálky viděli Slavomíra, který seděl ve stínu lípy na obvyklém místě, které měl nejraději z celého okolí. Hověl si v proutěném křesle nedaleko posezení, kde vždy hostil své návštěvy. Léto bylo opět v plném proudu, okolí znělo kypícím životem…ještě nevědělo, co se stalo na sousedním statku mladých manželů.

 

První se osmělil Vítek a pravil: ,, Zdravím Tě, Slavomíre, nemám však vůbec dobré zprávy…Vlastně velmi špatné…“ a když takto započal rozpravu, viděl, jak Nina opět bezhlesně pláče. Přesto pokračoval se zapřením dál: ,, Terezka… zmizela…někdo nám ji vzal a unesl neznámo kam!“ To už viděl, že i starému králi se koulí slzy z očí, celý se sesunul v křesle a vypadal náhle jako bezmocné dítě.

Do smutné rozpravy se vložila i Nina: ,, Tatínku, já věřím, že Terezka a žije a mám asi povědomost, kdo nebo co za tím je….“ a převyprávěla vše, co již Vítek věděl, svému otci.

,, Je třeba vymyslet, jak ji dostaneme zpět a hlavně, kde bychom měli začít s pátráním po našem dítěti!“a posadila se do trávy spolu se svým manželem. Její zraky střídavě sledovaly oba muže, kteří však nevypadali, že mají nějaký nápad, či řešení v této smutné chvíli.

 

Když se začalo smrákat, stále ještě nevěděli, co by přesně měli podniknout, ale chtěli dát ve známost na zámek, co se stalo.Oba mladí manželé neměli na statku už žádné stání a tak Vítek rychle zaběhl domů pro Atleta a ještě před setměním oba uháněli k pýše zdějšího království. Ani vlastně nevěděli, jaké události je na zámku čekají, ale nechěli čekat do rána. Stejně by toho moc nenaspali, stále mysleli na jejich malou Terezku. Ještě nikdy nebyla na noc jinde, než na svém rodném statku.

 

Byla tma, když dorazili k bráně zámku.Vítek několikrát zatáhl za těžký, mosazný zvon a už viděli, jak přibíhá sluha a zdálky volá:,, Copak se to u starého kozla děje takto navečer?“

Zblízka už poznává princeznu a Vítka, omlouvá se, spěšně je vede do přijímacího sálu. Atleta odvádí podkoní, na něhož hosté nejsou zvyklí, ale neptají se, kde vězí, mají jiné starosti.

Po chvilce už přibíhá král Adam ze své pracovny a vítá pozdní hosty: ,, Copak vás přivádí v tak nezvyklou hodinu? Samozřejmě jste vítáni, ale jsem zvědavý!“ a usmívá se na švagra i na Ninu. Když však pustí z hlavy své státní záležitosti, i on si povšimne, že oba mladí manželé jsou celí nesví nebo nešťastní?“ a pátravě čeká, co mu odpoví na pozdrav.

Tentokrát první hovoří Nina: ,, Terezku unesli, když jsme byli na návštěvě u mého otce na statku, Adame! Nemáme o ní žádné zprávy už celé odpoledne i večer! A nevíme, kde by mohla být a jestli je naživu…Adam se ztěžka posadil do bohatě zdobeného křesla a pobídnul k usednutí i své nečekané hosty.

Přivolal sloužícího, který u brány nezdvořile přivítal mladé manžele a přikázal mu, aby neprodleně povolal královnu Evu do přijímacího sálu. Mezitím se věnoval svým hostům, neboť věděl, že jeho ženě bude trvat déle, než usoudí, že může mezi hosty. Nikdy nedopustila, aby ji kdokoliv zahlédl bez dokonalé úpravy svého zevnějšku.

 

 

Zatím Vesmír sledoval, jak se v manželské ložnici Eva zdobí a obléká k nepříjemnému setkání. Dobře věděla, že její plán vyšel a byla rozhodnuta nic nedat najevo. Měla na to, aby hrála svoji roli. Chtěla přece přesvědčit svého muže o nutnosti mít následníka trůnu.

Věřila, že i před svou sestrou a švagrem vše utají a nebudou mít žádné podezření. Po chvíli už téměř bezstarostně scházela do sálu, dokonale upravená, klidná a na svoji hereckou roli dobře připravená.

 

 

První, co všichni u královny zaznamenali, byla její róba a sebejistý, královský úsměv. Jen zářila v tyrkysových šatech vyšívaných stříbrem a doplňcích stejného odstínu. Ani na královskou korunu nezapomněla, jelikož ráda dávala najevo, kdo zde vládně. Ale tentokrát ani její manžel neobdivoval její krásu, jen sledoval, jak se vítá s hosty: ,, Čemu vděčíme za tak nečekanou návštěvu sestřičko?, zahlaholila vesele a přivítala se s ní studeným polibkem. Vítkovi podala ruku k políbení a ten se jen se sebezapřením dotkl rty nabízeného místa posetého prsteny.

Oba nešťastní rodiče však nemluvili, nechali to na svém švagrovi, jenž pravil: ,, Evo, jde o velmi závažnou věc. Není na místě žoválnost. Nině a Vítkovi unesli Terezku! a když to říkal, sám už vypadal stejně zkroušeně jako rodiče dítěte.

 

Eva se plně vžila do své role a zaštkala: ,, Cože se stalo mé malé neteři? To by přece nikdo neudělal, ne v našem království! Tomu nevěřím, Bože ne!“ a skácela se v mdlobách k zemi. Adam k ní rychle přiskočil, vzal ji do náruče a přenesl na měkkou pohovku. To už přivolaný sluha nesl flakón se směsí éterického oleje, aby královnu probrali k vědomí.

Adam ji hladil po lících, nic nevědouc o jejím zlém plánu. Jeho žena se pomalu probouzela a vzdychla: ,, Nemohu uvěřit tomu, co se stalo, Adame. Dej okamžitě pátrat po tom zlosynovi, který to má na svědomí. Ihned! Slyšíš? A přitom upřela svůj kouzelný smaragdový pohled na manžela.

Král jí přisvědčil, povolal své stráže a už dával rozkazy. Jeho věrní se všichni rozjeli hledat i tu sebemenší stopu po malé Terezce. Nina s Vítkem sledovali toto představení stále stejně smutní. Oba věděli, že královna Eva nejspíš musí něco vědět. Ani jednoho z nich nepřesvědčila o upřímnosti svého zármutku. Jen král jí bezmezně důvěřoval a neměl ani stín podezření.

Adam nešťastným rodičům  popřál dobrou noc a nechal je doprovodit do ložnice pro hosty. Sám s Evou také odešel spát. Vesmír sledoval všechny na zámku a viděl, že do sladkého spánku se propadla jen zdejší královna. Ostatní měli neklidnou noc, všichni se totiž rychle dověděli, co se stalo. Trápila se také pomocnice Sára, ta do rána nespala vůbec a  o moc lépe na tom nebyla ani Nina s Vítkem. Zdřímli si sotva dvě hodiny, než nastal bílý den.

 

Brzy ráno, když se Vítek zašel podívat za Atletem do stájí, se Nina objevila v královské kuchyni. Sára ji políbila na přivítanou a hned usadila ke známému dlouhému dřevěnému stolu. Nikdo zde dnes kromě hlavní pomocnice nebyl a tak mohly obě ženy dát průchod svým citům. Sára už ani nemohla plakat a i Nina již neměla dostatek slz. Tíživé ticho přerušila první Sára a řekla: ,, Holčičko, tuším ,že za tímto počinem může být nějaká nepravost tvé sestry, myslíš, že by to bylo možné?“ a zkoumavě se zadívala na krásnou dívku, která již byla také matkou.

Dívka bez zaváhání odpověděla otázkou: ,, Proč takto soudíš o mé sestře, Sáro? Máš snad nějaké podezření nebo něco víš?“ a také se pozorně zadívala na bytost, kterou měla odjakživa velmi ráda.

Sára se nepokojně zavrtěla na židli a po pravdě odpověděla: ,, Nevím, ale je mi divná jedna věc. Podkoní Matěj jakživ neopustil naše království, jedině, když byl ještě hodně mladý. A nyní je právě od včerejšího rána mimo zámek. Když jsem se po něm sháněla, nikdo nic nevěděl. On není tajnůstkář, rád si s lidmi povídá a tentokrát o něm nejsou žádné zprávy. Jen jeho žena říkala něco, že jel kvůli koupi koní narychlo do sousedního království. To může být pravda, královna koně miluje a král také. Jen mi nějak nesedí, že zde na zámku nikomu nic neřekl. I se mnou si rád povídá, když mu nesu do stájí něco k snědku. O žádné cestě se vůbec nezmínil.“

 

Nina zpozorněla a pobídla ženu k dalšímu hovoru: ,,A to je vše? Nic dalšího nevíš?“ Sára pokračovala: ,, Nu, nevím, ale cítím ,že s Evou není všechno v pořádku. Mívá špatnou náladu a možná Ti závidí tvoji rodinu.

 

Krásná dívka – matka pravila: ,, Já myslím, že je to tak, ano. Jenže Eva nic nepřizná a Adam jí věří. Musíme něco vymyslet.“

 

Tu nečekaně Vesmír sleduje, jak do kuchyně vchází Matěj a zdraví obě něšťasné ženy: ,,Dobré ráno, Sáro, dobré ráno, princezno Nino! a unavěně si sedá ke stolu. Pomocnice na něj hned spustí: ,, Matěji, kde se couráš, nikdo o tobě nic neví od včerejšího rána!“ a přísně muže přitom sleduje. Ten se provinile zadíval na matku Terezky a bolestně promluvil:

,,Já nečekal, že zde bude princezna Nina, ale nakonec to je dobře. Chtěl jsem s tebou mluvit, Sáro. Tíží mě svědomí, ale nemohl jsem jinak. O Terezce vím, nebojte se, je v pořádku u mého přítele Petra v sousední zemi. Na příkaz královny jsem ji unesl, ale nechěl jsem si to nechat pro sebe. Tobě, Sáro, věřím.“

Matěj se znovu podíval na Ninu a pravil: ,, Paní, musel jsem uposlechnout moji královnu. Chtěla, abych ji dal neznámým chudým lidem, zaplatil jim za výchovu dítěte a nikdo se neměl nic dozvědět. Vše prý pro dobro našeho království.

Tušil jsem, že jediná Sára mě bude podezřívat, jinak by nikoho ani nenapadlo mě spojovat s tímto neštěstím. Měl jsem – pro ostatní zvědavce – domlouvat koupi nových koní pro království…“ a podkoní se dál provinile díval na obě ženy.

 

Tu Sára, již zase plna Energie začala pobíhat po královské kuchyni a snášet na stůl jídlo a nápoje. Nalila oběma svůj vyhlášený sedmibilinkový čaj, vytáhla z pece právě hotový plech se ovocnými koláčky a pobídla oba k jídlu. Když už zase seděla u stolu, řekla:

,, Tak dobrá, víme všechno a musíme rychle dát věci do pořádku. A to hned dnes, nejlépe ještě před oběděm.“

Nina se zeptala: ,, Co nám tedy radíš, Sáro?“ A ta dobračka pravila: ,, Ty, Matěji, neotálej,  jdi a vše vyprávěj králi Adamovi. On tě nebude chtít trestat, uvěří, žes nemohl jednat jinak. A ty, moje princezno, zařídíš, aby jste všichni byli před oběděm v královském zahradním altánku. Tedy Eva, král Adam a Vítek společně s tebou.

Zbytek zařídí Láska, není vhodné, aby jste byli na Evu hrubí a snažili se nějak násilně z ní vytáhnout její tajemství. Matěj zůstane u svých koní, nebude ho tam třeba, myslím…“ a Sára se usmála na své hosty v kuchyni.

 

Nina i Matěj se spěšně rozloučili s pomocnicí a šli každý udělat, co bylo třeba. Podkoní ke svým milovaným koním a mladá matka za Evou a jejím manželem. Zdařilo se jí přimět oba, aby přišli před polednem na smluvené místo. Vítkovi také všechny novinky sdělila a chvíli před oběděm už se všichni společně usazovali v královském altánku uprostřed nádherné zámecké zahrady.

Zatím nikdo nepromluvil a každý myslel na své záležitosti.Eva dumala nad tím, jestli na   své hosty působí dostatečně nenápadně. Řikala si v duchu: ,, Určitě podezření nemají, jinak by se přece museli chovat jinak. Zdá se, že moji přítomnost vítají. Třeba chtějí společnost a sami se cítí více zranitelní. Jde to celkem dobře. Uplyne nějaký čas a budu moci naléhat na

 

Adama a přesvědčím ho, že potřebuje následníka trůnu…“ Královna byla sama se sebou spokojená a snažila se pohlížet na Ninu soucitně a pozorně.

Nina se snažila o něco podobného, jen s jinými úmysly. Byla smluvena s Vítkem, že oba na sobě nedají znát, jaké zprávy mají od hlavního královského podkoního Matěje. Vypadala stejně zoufale jako včera večer a její bledost dnes byla spíš ještě výraznější. Ostatně nebylo divu. Po Terezce se jí velmi stýskalo a jejímu manželovi také.

 

Vítek i Adam působili jako dva bratři ve svém nehraném smutku, když se tiše pouzdravili a posečkali, než se obě krásné mladé ženy usadí proti sobě ke kulatému stolu v altánku. Poté oba muži zaujali místo – každý po boku své ženy.

I obě sestry se uvítaly stejně a chvíli bylo hrobové ticho… První promluvila Eva: ,, Mrzí mě Nino, že ani dnes nemáš ještě žádné zprávy o svém milovaném dítěti. Kéž bys nemusela čekat dlouho!“ a podívala se mile na svého manžela, který Ninu soucitně pozoroval.

V zápětí i on dodal: ,, Ano, drahá švagrová, i mne mrzí, že mí poslové zatím nic nevědí. Jinak by mi již kurýr přivezl nějakou zprávu o Terezce.“ a přitom se zkoumavě zadíval na svoji ženu, která zatím netušila, že všichni v altánku již ví, jak se věci mají.

 

Jen ona sama jedinná mezi všemi přítomnými byla ve svém nitru spokojena s tím, jak se vše vyvíjí. Ani v nejmenším nečekala, co bude následovat. Vzala džbán s osvěžujícím ovocným nápojem a všem nalila do připravených číší. V tom slyší Vítka, jak praví:

,, Evo, přemýšlel jsem, jestli mohu pochopit tvůj plánovaný a zlý čin, kterým jsi nám způsobila takovou bolest.“ a vidí, jak krásná žena ztuhne a napřímí chladný pohled na svého švagra. Pokračoval: ,, Miluji Ninu celým svým srdcem a Duší, stejně tak naši Terezku. Není ve mně místo pro nenávist, jelikož znám tajemství života i Lásky, takže Ti odpouštím…a Vítek pozoruje, jak Eva zapíchne své smaragdové oči do své sestry.

Ta se pod zeleným pohledem sestřiných očí začne chvět, ale také promlouvá a přitom se smělě zraky střetne se svou královnou: ,, Evo, mé srdce ví, že závist je původcem tvého činu.Vycítila jsem to z chování Terezky, když jsi byla u nás. Já pevně věřím, že nejsi zlá, jen nešťastná, a proto jsi nechala dítě unést.“ a tu již královna klopí své krásné oči, ale tvrdost z nich ještě nemizí.

Nakonec praví Adam své ženě: ,, Já se velmi styděl, když mi podkoní Matěj vyprávěl, jak ke všemu došlo, Evo! A vidí, že jeho žena se na něj obrací pohledem plným strachu. Dál smutně pokračuje: ,, O všem jsme s Vítkem a Ninou již mluvili, ale Ty jediná mi můžeš vysvětlit, co jsi tím sledovala. Když mi neřekneš pravdu, toto království se rozpadne. Nemohl bych dál žít s někým, kdo je schopen podlých činů, královno!“

 

To již Vesmír sleduje proměnu Evy, vidí, že krásná žena pláče a odhodlává se promluvit.Po chvíli skutečně začne…,, Ano, záviděla jsem Nině její krásné dítě a manžela, který je stále s ní a neodjíždí dobývat daleké země. Chtěla jsem stejnou rodinu jako má sestra, dítě, které by tě drželo více doma. Sám víš, že jsi to odkládal na pozdější dobu. Myslela jsem, že neštěstí švagra a švagrové tě přivede k myšlence, že tady na zámku je třeba chránit a vychovat následníka trůnu. Že malé dítě nikdy nebudeš opouštět, když Nině a Vítkovi zmizelo beze stopy.“ a to již král Adam vstal a přistoupil ke své ženě.

 

Vzal ji za ruce, Eva vstala a čekala, co se bude dít. Král Adam se s omluvným pohledem podíval na Ninu a Vítka, a potom něžně na svou ženu: ,, Omlouvám se, moje drahá, myslel jsem, že jsi zaujatá jen královstvím, jízdou na koni a krásnými šaty. Miluješ plesy a veškerou zábavu zde na zámku. Neměl jsem představu, jaké jsou tvé skutečné pocity. A máš pravdu, skutečné štěstí není úplné, když nejsme rodina. Já s Tebou nový život stvořit chci, jen jsem to tak zcela nevěděl. Až toto neštěstí, které jsem také trochu zavinil, mi otevřelo oči.“ a otočil se k mladým manželům, kteří sledovali hovor:

,, Můžete nám oběma odpustit? Ihned dám příkaz Matěji, aby co nejrychleji dal přivézt vaši Terezku zpátky domů!“. Nina s Vítkem se začali usmívat a oba také vstali od stolu. Než se stačila Nina přitočit ke své sestře, ta už byla u ní a spustila: ,, Moje milá, ano, odpusť mi, protože nejvíc jsem ublížila právě tobě!“ a popadla ji za obě ruce, které silně tiskla.

Nina odpověděla: ,, Není třeba odpouštět, neboť vidím v tvých očích Lásku, tu pravou, čistou a silnou! Vždycky jsem chtěla, aby tam byla. Jen jsem čekala, kdy to pochopíš. Náš otec Slavomír bude moc šťastný, až se vše dozví.“ a silně obejmula Evu, která tentokrát neucukla, ale přitiskla se k ní.

 

,,Ano, myslím, že i naše matka Lilit je s námi spokojená, i když nás sleduje asi odjinud, co říkáš, Nino?“ a Eva si vesele prohlížela svoji krásnou sestru. Její zelené oči byly stejně nádherné a láskyplné jako blankytné zraky Niny. Ta přisvědčila a dodala: ,, Mám nesmírnou radost z toho, že jsi matku pustila do svého srdce. S ní do tebe přešly také všechny její dávné znalosti a moudrosti a více není třeba. Nyní z tebe je ta nejlepší královna našeho království a kdo ví, třeba tyto pravdy za čas budou znát všichni zdejší obyvatelé.“

 

,,Když mi budeš pomáhat, tak určitě ano, Nino!“ a proměněná královna se zářivě a radostně usmívala také na Vítka a Adama. Vesmír si ulehčeně oddechl a poslal do altánku všem přítomným nádhernou směsici vůní květů z královské zahrady. Potom už jen z povzdálí sledoval, jak se vše dává do pořádku.

 

Malinká Terezka už je zpět u svých milujících rodičů a poznává Svět a jeho tajemství. Eva s Adamem vrátí svobodu všem připojeným královstvím a starají se víc jeden o druhého. Svým příkladem v péči o svěřenou zemi inspirují obyvatele stejně jako Nina s Vítkem. Již brzy k sobě přivítají nový život. Bývalý král Slavomír spokojeně pozoruje obě rodiny a vzpomíná s Láskou na Lilit. Pomocnice Sára i podkoní Matěj také žijí svůj klidný život s rodinou a pomáhají na zámku. Stejně tak i ostatní obyvatelé tohoto poklidného království…

 

Lia Fantová

 

Tags: Anastasia pohádka