myslím, že nastal čas přestat mlčet. Jde o naši budoucnost a arogance
politiků překračuje jakoukoliv únosnou míru. Proto Vás prosím o podporu
referenda ve kterém bychom mohli vyjádřit co si o americké základně v České republice skutečně myslíme.
Prosím rozešlete tento mail všem svým známým. Jedná se nejen o naši
společnou budoucnost, ale i o bezpečnost našich dětí a blízkých.
Vláda ČR chce sama rozhodnout o připravované americké radarové základně bez
nás. Podpořte s námi referendum, aby o této
zásadní otázce rozhodli svobodně všichni lidé a né pár politiků v senátu a
parlamentu.
Jedním z mnoha slabých argumentů nové vlády je např. tvrzení pana Topolánka
nebo pana Čunka, že dojde ke zvýšení pracovních příležitostí, přičemž
zaměstnanci na základně mohou být z důvodu bezpečnosti pouze prověření
občané Spojených států.
Plánovaný projekt se vůbec neuskutečňuje v rámci NATO, ale je samostatnou
iniciativou Spojených států. Radary nechrání ČR před raketovým útokem naopak
zvýší riziko, že naše země se stane v případném konfliktu cílem prvního
úderu.
USA rády hájí své zájmy a cíle, ale vždy mimo své území. Dokazuje to např.
válka v Iráků, kterou USA zdůvodňovaly iráckými zbraněmi hromadného ničení,
ale jak se později prokázalo, šlo o vědomé výmysly a lži.
Zapojte se též do projektu proti americké radarové základně. Bližší
informace najdete na www.nezakladnam.cz
Děkuji Vám předem za podporu!!!
Ing. Ivan A. Helcelet
(došlé emailem)
--------------------------------------------------------------------------
Už před oficiálním oslovením americkou stranou - zajímavé je zpozorovat vyčkání na projití proamerického kabinetu M.Topolánka "důvěrou" ve sněmovně - mi bylo jasné, že se vláda USA, jen tak lehce nezalekne obecnému odporu k základně (z průzkumu vyplívá 83 % Čechu nechce základnu) a aspoň sníží své požadavky a pokusí protlačit vcelku malinký neškodný radar, který prý vůbec nemá nijak narušovat své okolí, byť přes obrovský vyzářený výkon 170 kW až max. 1MW v mikrovlnném spektru (ani se mi nechce věřit, je-li to možné, protože větší antény mob. operátoru pracují efektivně ve stovkách wattů). Co by nás však mělo zajímat je, že Rusko považuje radarovou základnu v ČR za hrozbu - zde. Ve světle toho přikládám v lecčems objasňující článek o povaze dosavadních amerických manévrů v Euroasii - zde.
Přikládám ještě pár doplňujících článků:
http://www.blisty.cz/list.rb?id=127
http://prop.sk/kto_planuje_dalsiu_americku_vojnu.html
http://www.atmonline.cz/analyzy/pro/radary.htm
Určitě jste si někdo vzpomněli na statečnou Dášu z 5. dílu Anastásie, která za pomoci svých "malých milých" kamarádů rozložila všechny zbraně světa na prach. Pojďme si ten příběh v současné situaci připomenout a pomoci s jeho rychlejším uskutečněním (přikládám tomu daleko větší pravděpodobnost rovnající se neutuchajícímu přesvědčení, než osvícení současné či další blízké vlády
):
A NA ZEMI BUDE DOBRO
„Na jednom ruském statku žila svorná rodina. Manžel s manželkou a dvě děti. Chlapec Konstantin, asi osmiletý, a holčička Dáša, tak pětiletá. Jejich otec byl považován za jednoho z nejtalentovanějších programátorů Ruska. Ve své pracovně měl několik moderních počítačů, na nichž sestavoval programy pro vojenskou správu. Občas, ponořený do práce, vysedával u počítače i večer.
Členové rodiny, zvyklí scházet se večer, šli za ním do pracovny a tam se tiše zabývali každý svým. Manželka si sedala do křesla a vyšívala. Syn Konstantin četl nebo si kreslil, zobrazuje krajiny nových osad. Pouze pětiletá Dáša si ne vždy nacházela činnost pro duši a tehdy si sedala do křesla tak, aby viděla na všechny své blízké a dlouho si každého pozorně prohlížela. Občas zavírala oči a tehdy její tvář vyjadřovala celou škálu pocitů.
V ten večer, navenek obyčejný, seděla rodina v otcově pracovně, kde se každý zabýval tím svým. Dveře pracovny byly otevřené, a proto z dětského pokoje, jenž se nacházel vedle pracovny, všichni slyšeli kukání starožitných hodin s mechanickou kukačkou. Obvykle kukačka kukala pouze ve dne, ale již byl večer. Proto se otec odtrhl od své práce a podíval se na dveře, ostatní členové rodiny se udiveně dívali tam, odkud se před chvíli donesl zvuk. Pouze malinká Dáša seděla v křesle se zavřenýma očima a ničeho si nevšímala. Na jejích rtech hrál úsměv jednou sotva viditelný, podruhé zřetelný. Najednou se zvuk opět zopakoval, jako by se někdo nacházel v dětském pokoji, nařizoval ručičky hodin, donucuje mechanickou kukačku neustále kukat a zvěstovat další hodinu. Ivan Nikiforovič, tak se jmenoval otec rodiny, se otočil se svým křeslem směrem k synovi a řekl:
,Kosťo, jdi tam, prosím, zkus zastavit hodiny, nebo je oprav. Tolik let nám sloužil dědečkův dárek. To je nějaká divná porucha… Divná… Zkus ji opravit, Kosťo.’
Děti vždycky poslouchaly. Nedělaly to z bázně před trestem, nikdy také nebyly trestány. Kosťa a Dáša milovali a uctívali své rodiče. Největší radostí pro ně bylo dělat něco spolu s rodiči nebo plnit rodičovskou prosbu. Kosťa, když slyšel otcovu prosbu, se ihned zvedl, ale do dětského pokoje nešel k údivu matky a otce. Stál a díval se na mladší sestru sedící v křesle se zavřenýma očima. Z dětského pokoje se stále neslo kukání. Ale Kosťa stál a ustavičně se díval na svou mladší sestru. Galina – matka rodiny – se znepokojeně dívala na ztuhlého syna. Najednou se zvedla a polekaně vykřikla:
,Kosťo… Kosťo, co je to s tebou?’
Osmiletý syn se otočil k matce, udivený jejím leknutím, a odpověděl:
,Se mnou je všechno v pořádku, maminko, chtěl bych splnit otcovu prosbu, ale nemohu.’
,Proč? Nemůžeš se hýbat? Nemůžeš vejít do svého pokoje?’
,Mohu se hýbat,’ a na důkaz toho zamával Kosťa rukama a zadupal nohama, ,ale jít do pokoje je zbytečné, vždyť ona je tady a je silnější.’
‘Kdo je tady? Kdo je silnější?’ stále více se znepokojovala matka.
‘Dáša,’ odpověděl Kosťa a ukázal na mladší sestru, jež seděla v křesle se zavřenýma očima a usmívala se. ‘To ona přeřazuje ručičky. Pokoušel jsem se je vrátit na původní místo, ale mně se to nedaří, když ona…’
‘Co to říkáš, Kostěňko? I ty i Dášenka jste před námi, vidím vás, jakpak můžete být tady a zároveň hýbat ručičkami hodin v jiném pokoji?’
‘No ano, tady,’ odpověděl Kosťa, ‘ale myšlenka je tam, kde jsou hodiny. Jenomže její myšlenka je silnější. Proto také kukají, dokud její mysl zrychluje ručičky. Poslední dobou si tak často hraje. Říkal jsem jí, aby to nedělala. Věděl jsem, že se můžete znepokojit, ale Dáša stejně, jakmile se zamyslí, ihned začne něco vyvádět…’
‘Nad čím se Dáša zamýšlí?’ vstoupil do rozhovoru Ivan Nikiforovič. ‘A proč jsi nám o tom nic neřekl dříve, Kosťo?’
‘Vždyť to sami vidíte, jak se zamýšlí. Ručičky hodin – to není podstatné, takhle se jenom baví. Také to mohu dělat - hýbat ručičkami, když mi nikdo nepřekáží. Jenom se neumím zamýšlet jako Dáša. Když přebývá v zamyšlení, její myšlence nelze zabránit.’
‘Nad čím se zamýšlí? Víš o tom, Kosťo?’
‘Nevím. Tak se jí zeptejte sami. Já teď přeruším její zamyšlenost, aby neprovedla ještě něco.’
Kosťa se přiblížil ke křeslu, v kterém seděla jeho mladší sestra, a trochu hlučněji než obvykle, zřetelně pronesl:
‘Dášo, přestaň dumat. Jestli nepřestaneš, tak s tebou nebudu mluvit celý den. A vůbec, polekala jsi mámu.’
Řasy malinké holčičky se zachvěly, hodnotícím pohledem přešla všechny přítomné v pracovně a jako by se vzpamatovala, vyskočila z křesla a omluvně sklonila hlavu. Kukání se zastavilo a nějakou dobu bylo v pracovně naprosté ticho, které přerušil tichý, omlouvající se hlas malinké Dáši. Zvedla hlavičku, podívala se na mámu a otce zářícíma laskavýma očima a pronesla:
‘Maminko, tatínku, promiňte mi, jestli jsem vás polekala. Ale já musím, moc, moc to musím domyslet. Teď to nemohu nedomyslet. Zítra to také budu domýšlet, až si odpočinu.’ Rty holčičky se zachvěly, zdálo se, že se hned rozpláče, ale ona pokračovala: ‘Ty, Kosťo, se mnou nebudeš mluvit, ale já se stejně budu zamýšlet, dokud to nedomyslím.’
‘Pojď ke mně, dceruško,’ pronesl, snaže se být zdrženlivý, Ivan Nikiforovič, natáhl ruce k dceři a rozpřáhl je pro obejmutí.
Dáša se vrhla k otci. Poskočila a objala otce kolem krku, a chvíli se přitiskla k jeho tváři, potom sklouzla z kolenou, postavila se vedle a přitiskla se k němu hlavičkou.
Ivan Nikiforovič, z nějakého důvodu těžce skrývaje dojetí, začal mluvit s dcerou:
‘Nerozrušuj se, Dášenko, máma se už nepoleká, když se zamyslíš. Jenom pověz, o čem přemýšlíš. Co musíš rozhodně domyslet a proč se ručičky hodin hýbou rychleji, když myslíš?’
‘Chci, tatínku, udělat, aby všechno příjemné trvalo dlouho a nepříjemné málo a neznatelně, nebo vůbec, tak to chci domyslet, aby ručičky přeskakovaly nepříjemné a aby to nebylo.’
‘Ale vždyť všechno příjemné a nepříjemné nezáleží na hodinových ručičkách, Dášenko.’
‘Ne na hodinových ručičkách, tatínku. Pochopila jsem, že ne na hodinových ručičkách. Ale já s nimi zároveň hýbu, abych pociťovala čas. Kukačka odpočítává rychlost mé myšlenky, protože já to musím stihnout… Proto také hýbu ručičkami.’
‘Jak to děláš, Dášenko?’
‘Jednoduše. Krajíčkem myšlenky si představuji ručičky hodin, potom si pomyslím, že je třeba, aby se hýbaly rychleji, pohybují se rychleji, když začínám rychle myslet.’
‘Čeho chceš dosáhnout, dceruško, posouvajíc čas? Čím se ti nelíbí daný?’
‘Líbí se mi. Nedávno jsem pochopila, že čas není vinen. To lidé sami kazí svůj čas. Ty, tatínku, sedíš u svého počítače a potom na dlouho odjíždíš. Ty, tatínku, kazíš čas, když odjíždíš.’
‘Já? Kazím? Jak?’
‘Čas je dobrý, když jsme spolu. Když jsme spolu, pak bývají velice příjemné minutky a hodiny, a dokonce i dny. Tehdy se všechno kolem raduje. Pamatuješ se, tatínku, když jabloňka teprve začínala rozkvétat… Uviděli jste s mámou první kvítečky a ty jsi mámu popadl a začal s ní kroužit. Maminka se smála tak zvonivě, že se radovalo všechno kolem, lístečky a ptáčkové se radovali. A vůbec jsem se neurazila, že jsi nekroužil se mnou, ale s maminkou, protože moc miluji naši maminku. Společně se všemi jsem se radovala z takového času. Ale potom nastal jiný čas. Teď jsem pochopila, že ty jsi ho udělal jiný. Odjel jsi od nás na dlouho. Na jabloňce se už začala objevovat malinká jablíčka. Stále jsi byl pryč. A maminka chodila k této jabloňce a stála tam sama. Ale nikdo s ní nekroužil a nesmála se zvonivě a všechno kolem nemělo proč se radovat. A maminka má úplně jiný úsměv, když tu nejsi. Smutný úsměv. A tento čas je špatný.’
Dáša mluvila rychle a s rozechvěním. Najednou se jako by zarazila z něčeho uvnitř a vypálila:
‘Nesmíš ho zhoršovat, když je krásný…čas… Tatínku!’
‘Dášo… V něčem máš pravdu… Samozřejmě… Ale nevíš všechno o době, v které my všichni… V které žijeme,..’ popleteně mluvil Ivan Nikiforovič. Byl rozrušený. Potřeboval nějak objasnit nutnost svých odjezdů. Srozumitelně to objasnit své malinké dceři. Ale nenašel nic lepšího, než vyprávět jí o své práci a ukazovat na počítači schémata a modely raket.
‘Pochop to, Dášenko. Je nám tady, samozřejmě, dobře. I těm lidem, kteří žijí s námi v sousedství, je také dobře. Ale ve světě jsou jiná místa, jiné státy. A tam je mnoho různých zbraní… Abychom ubránili náš překrásný sad, sady a domy tvých kamarádek, tátové občas odchází. Náš stát také musí mít mnoho moderních zbraní, aby se ubránil… A nedávno… Dášenko… Rozumíš, nedávno v jiném státě, ne v našem, byla vynalezena nová zbraň… Zatím je silnější než naše… Tady se podívej na monitor, Dášenko,’ Ivan Nikiforovič ťukl na klávesnici a na monitoru se objevilo zobrazení rakety neobvyklého vzhledu.
‘Tady, Dášenko, podívej se. Je to velká raketa a na jejím trupu je padesát šest malých raket. Na povel člověka velká raketa vzlétá a směřuje k určenému bodu, aby tam zničila všechno živé. A ještě je velice těžké tuto raketu sestřelit. Pokud se k ní přiblíží jakýkoliv předmět, aktivuje se palubní počítač, od trupu se odděluje jedna z malinkých raket a ničí předmět.
Malinká raketa má větší rychlost než velká, poněvadž na začátku startu využívá setrvačnost velké. Aby se dalo sestřelit jedno takové monstrum, je třeba nasměrovat proti němu padesát sedm raket. Země, jež vyrobila nosnou raketu, má zatím pouze tři vzorky. Jsou důkladně schované na různých místech, v dolech, hluboko pod zemí, ale na povel vyslaný pomocí radiových vln mohou vzletět. Nevelká skupina teroristů již vydírá řadu států, vyhrožujíc jim velkým zničením. Musím rozluštit program palubního počítače nosné rakety, Dášenko.’
Ivan Nikiforovič se zvedl a začal chodit po pokoji. Dál rychle mluvil a stále více se nořil do svých myšlenek o programu, jako by zapomněl na svou dceru stojící u počítače. Najednou se rychle přiblížil k monitoru, na němž byl zobrazen vnějšek rakety, ťukl na klávesy a na obrazovce monitoru se objevilo schéma palivového systému raketového komplexu, potom schéma radarového zařízení, opět celkový pohled. Ivan Nikiforovič měnil zobrazení a již si nevšímal své malinké dcerky. Uvažoval nahlas:
‘Zjevně zásobili každý segment lokálním zařízením. Ano, samozřejmě, každý. Ale program nemůže být různý. Program je stejný…’
Najednou vedlejší počítač vydal poplašný zvuk, jako by vyžadoval okamžitou pozornost. Ivan Nikiforovič se otočil k monitoru vedlejšího počítače a ztuhl. Na monitoru blikalo a stále se opakovalo sdělení následujícího obsahu: „Poplach X“, „Poplach X“. Rychle ťukl na klávesy a na obrazovce se objevil člověk ve vojenské uniformě:
‘Co se stalo?’ zeptal se ho Ivan Nikiforovič.
‘Byly zaznamenány tři podivné výbuchy,’odpověděl voják. ‘Je vydán povel uvést celý obranný komplex do pohotovosti číslo jedna. Pokračují výbuchy menší síly. V Africe je zemětřesení. Nikdo to není schopen vysvětlit. Podle údajů informační služby všechny vojenské bloky planety jsou uvedeny do pohotovosti číslo jedna. Útočící strana není určena. Výbuchy pokračují, pokoušíme se objasnit situaci. Všem pracovníkům našeho oddělení bylo nařízeno přistoupit k analýze situace,’ rychle a vojensky přesně mluvil člověk z obrazovky monitoru a na konci dodal již ne nevzrušeně, ale s nějakým zvoláním:
‘Výbuchy pokračují, Ivane Nikiforoviči, výbuchy pokračují, přepínám…’
Obraz člověka ve vojenské uniformě zmizel. A Ivan Nikiforovič se stále díval na zhaslou obrazovku a usilovně přemýšlel. V zamýšlení se pomalu otočil ke svému křeslu, vedle kterého pořád stála malinká Dáša a zachvěl se díky neuvěřitelné domněnce. Uviděl, jak jeho malinká dcera přimhouřila oči a bez mrknutí se dívala na obrazovku s vyobrazením moderní rakety. Najednou její tělíčko sebou trhlo, Dáša s úlevou vydechla, zmáčkla klávesu „Enter“, a když se objevilo zobrazení další rakety, opět přimhouřila oči a začala se na něj soustředěně dívat. Ivan Nikiforovič stál jako ochrnutý, neměl sílu se pohnout z místa a pouze si v duchu horečně opakoval tutéž otázku: ‘Skutečně je vyhazuje do povětří? Vyhazuje je do povětří svou myšlenkou, protože se jí nelíbí. Ona je vyhazuje do povětří? Opravdu? Jak?’ Chtěl zastavit svou dceru a obrátil se na ni, ale nedokázal pronést ani slovo nahlas, pouze šeptal: ‘Dášo, Dášenko, dceruško, zastav se!’
Kostík, jenž pozoroval celou tuto scénu, se najednou rychle zvedl, přiběhl k mladší sestře, lehce ji plácl na zadeček a rychle pronesl:
‘Tak ty jsi teď, Dášo, polekala i tátu. Teď s tebou nebudu mluvit dva dny. Jeden den za mámu, druhý – za tátu. Slyšíš? Slyšíš, říkám, že jsi polekala tátu.’
Pomalu vycházejíc ze svého soustředěného stavu, Dáša se otočila k bratrovi a již nepřimhouřeným pohledem, ale prosícím a omluvným, se mu začala dívat do očí. Kosťa uviděl Dášiny oči, jež se naplňovaly slzami, položil ruku na její ramínko a méně přísně než dříve pronesl: ‘Tak dobře, ohledně mluvení jsem to přehnal, ale teď si své mašle ráno budeš uvazovat sama, nejsi malá.’ A se slovy: ‘Jen aby tě nenapadlo brečet,’ laskavě objal Dášu. Holčička se tvářičkou zabořila do Kosťovy hrudi, její ramínka se škubala, s hořkostí opakovala: ‘Opět jsem vás vylekala. Jsem nemožná. Chtěla jsem to udělat co nejlépe, ale vylekala jsem vás.’
Galina se přiblížila k dětem, přisedla na bobek a pohladila Dášinu hlavičku. Holčička se hned vrhla matce kolem krku a začala tiše plakat.
‘Jak to dělá, Kosťo? Jak?’ zeptal se syna Ivan Nikiforovič, jenž přicházel k sobě.
‘Stejně tak, jako s ručičkami na hodinách, tati,’ odpověděl Kosťa.
‘Ale hodiny jsou tady a rakety – daleko, a jejich poloha je přísně utajena.’
‘Tati, Dáše je úplně jedno, kde se nachází. Stačí jí, aby uviděla vnější formu předmětu.’
‘Ale výbuchy… Aby se vyhodily do povětří, je třeba spojit kontakty… A nejen jeden kontakt. Vždyť tam je ochrana, kódy…’
‘Vždyť Dáša, tati, spojuje všechny kontakty, do té doby, než nastane zkrat. Dříve to dělala velice dlouho, kolem patnácti minut a poslední dobou asi půl druhé minuty.’
‘Dříve?!’
‘Ano, tati, nejen s raketami. My jsme si tak hráli. Když začala přemísťovat hodinové ručičky, ukázal jsem jí své staré elektrické auto, kterým jsem rád jezdil, když jsem byl malý. Otevřel jsem kapotu a poprosil jsem ji, aby spojila drátky se světly, protože pro mě bylo těžké se tam dostat. Ona je spojila. A když poprosila o svezení, řekl jsem jí, že je ještě malinká a neví, jak je třeba startovat a brzdit, ale potom jsem souhlasil, protože ona naléhala. Vysvětlil jsem jí, co a jak je třeba zapnout, ale Dáša všechno udělala po svém. Dáša se, tatínku, posadila, chytla se za volant a jela, nic nezapínala. Ona si myslela, že zapíná, ale já jsem viděl, že nic rukama nedělá. Přesněji řečeno, zapínala, ale dělala to myšlenkami. A ještě se, tati, kamarádí s mikroby. Oni ji poslouchají.’
‘S mikroby?! S jakými mikroby?’
‘S těmi, kterých je mnoho, kteří žijí všude kolem nás a uvnitř nás. Nejsou vidět, ale oni jsou. Pamatuješ se, tati, na kraji našeho pozemku v lese trčely ze země kovové opěry od starého dálkového elektrického vedení?’
‘Trčely, a co?’
‘Byly rezavé, na betonových pilířích. Když jsme s Dášou chodili na houby, uviděla tyto pozůstatky, řekla, že je to moc špatné, že překáží růstu jahůdek a hub. Potom řekla: „Musíte je rychle, rychle sníst.“’
‘A co?‘
‚Za dva dny tyto rezavé pozůstatky a betonové pilíře nebyly. Zůstala jen pustá zem, zatím bez trávy… Mikroby snědly kov a beton.’
‘Ale proč? Proč jsi, Kosťo, dříve neřekl o všem, co se děje s Dášou?’
‘Bál jsem se, tati.’
‘Čeho?’
‘Četl jsem z historie… V nedávné minulosti byli lidé s neobvyklými schopnostmi izolováni. Chtěl jsem všechno říci tobě a mámě, ale nevěděl jsem, jaká slova mám najít, abyste pochopili, uvěřili…’
‘Kosťo, vždy ti věříme, a navíc jsi mohl předvést… Přesněji řečeno, poprosil bys Dášu, aby předvedla své schopnosti na něčem neškodném.’
‘Já jsem se, tati, bál něčeho jiného… Mohla by předvést…’ Kosťa zmlkl, a když začal mluvit, jeho řeč byla vzrušená a vášnivá. ‘Tati, mám vás s mámou rád… Na Dášu jsem občas přísný, ale také ji mám moc rád. Je hodná. Dáša je přátelská ke všemu v okolí. Neublíží ani broučkovi. A oni neubližují jí. Přiblížila se k úlu, posadila se přímo u česna a dívala se, jak létaly včely… Mnoho včel lezlo po jejích ručičkách, nožkách a po tváři, ale nebodaly. Dášenka nastavovala přilétajícím včeličkám dlaň, sedaly na ni a něco zanechávaly. Potom olízla svou dlaničku a zasmála se. Je hodná, tatínku…’
‘Uklidni se, Kosťo. Nerozrušuj se. Pojď, klidně zhodnotíme situaci. Ano, je třeba si všechno v klidu promyslet. Dáša je ještě dítě. Vyhodila do povětří několik moderních raketových komplexů. Mohla začít světová válka. Strašná válka. Ale i kdyby nebyla válka… Kdyby prolistovala stránky nejen s vyobrazením nepřátelských raket, ale i našich. Jestliže by začaly explodovat všechny existující rakety ve všech státech, svět by se mohl octnout na hranici všeobecné katastrofy. Mohly by zahynout stovky milionů lidí. Také mám rád naši malinkou Dášu. Ale miliony… Je třeba se poradit. Je třeba najít východisko. Ale prozatím, nevím… Je třeba Dášu nějak izolovat. Nějak… Ano. Možná, že je třeba ji na nějakou dobu uspat. Možná… A jaké je východisko? Jaké ještě lze najít východisko?’
‘Tati, tati… Počkej. Možná, že všechny smrtonosné zbraně, jež se jí nelíbí, lze odstranit ze světa?’
‘Odstranit? Ale… Proto je zapotřebí souhlas všech států. Všech vojenských bloků. Ano… Ale toho není možné dosáhnout rychle. Jestli je to vůbec možné. A zatím…’ Ivan Nikiforovič sebou najednou škubl, rychle se přiblížil k počítači, na monitoru ještě svítilo vyobrazení rakety, kterou Dáše zabránili zničit.
Vypnul monitor s vyobrazením rakety, přesedl k počítači spojení a začal posílat text: ‘Základně. Toto sdělení je třeba okamžitě předat všem vojenským blokům a mezinárodním hromadným sdělovacím prostředkům. Příčinou řady výbuchů raketových komplexů jsou bakterie, schopné způsobit zkrat. Jsou řízené. Je třeba zničit všechna vyobrazení munice, jež má schopnost explodovat. Všechna!!! Od nejmenší kulky po nejmodernější raketový komplex. Ten, kdo řídí bakterie, nepotřebuje vědět polohu předmětu s nebezpečím výbuchu, stačí mu pouze vidět jeho zobrazení.‘
Ivan Nikiforovič se podíval na usmívající se Dášu, jež si vesele povídala s mámou, a přidal ke sdělení následující text: ‘Lokalizace zařízení, které řídí výbuchy, není známa.’ Potom poslal na základnu šifrované sdělení.
Příští ráno se konalo mimořádné zasedání Vojenské rady Ruska. Kolem osady, v níž se nacházel statek Ivana Nikiforoviče, byla umístěna ochrana. Snažila se být nenápadná, vojáci byli převlečeni jako silničáři.
Pět kilometrů od osady se jako by začala budovat okružní cesta a „budovali“ ji současně na každém metru, ve dne v noci. Na statku Ivana Nikiforoviče byly instalovány televizní kamery, které sledovaly každou minutu života malinké Dáši. Obraz se přenášel do centra, jenž se podobalo základně řízení kosmických letů. Desítky odborníků, psychologů, vojáků, kteří byli připraveni vydat potřebné příkazy v případě extrémní situace, na směny hlídaly monitory. Odborní psychologové pomocí speciálního spojení doporučovali rodičům malinké Dáši, jak ji mají něčím upoutat, jen aby opět neupadla do zádumčivosti.
Ruská vláda vydala mezinárodní prohlášení, jež mnohým připadalo divné, v němž sdělila, že v Rusku jsou síly schopné vyhazovat do povětří jakoukoliv munici, na jakémkoliv místě. Tyto síly nejsou úplně kontrolované ruskou vládou, ale že se s nimi jedná. Nepravděpodobnost tohoto prohlášení potřebovala důkazy. Mezinárodní rada přijala rozhodnutí vyprodukovat sérii střel neobvyklé formy. Vyrobili je se čtvercovými nábojnicemi. Každá ze zemí účastnících se experimentu si vzala dvacet takových střel a schovala je na různá místa na svém teritoriu.“
„A proč udělali střely se čtvercovými nábojnicemi, proč nevzali obyčejné?“
„Báli se, že mohou vybuchnout nejen všechny střely existující na světě, ale i všechny náboje v zásobníkách pistolí policie a vojáků, všech lidí, jež měli u sebe zbraň s náboji.“
„Ano, samozřejmě. A jak dopadl pokus se čtvercovými nábojnicemi?“
„Ivan Nikiforovič pozval k sobě do pracovny svou malinkou dceru Dášu, ukázal jí fotografii čtvercové nábojnice a poprosil, aby ji vyhodila do povětří. Dáša se podívala na fotografii a řekla:
‘Mám tě moc ráda, tatínku, ale nedokážu splnit tvou prosbu.’
‘Proč?’ divil se Ivan Nikiforovič.
‘Protože se mi to nepodaří.’
‘Jakpak, Dášenko, dříve se ti dařilo, vyhodila jsi do povětří celou sérii moderních raket a teď se to nepovede?’
‘Vždyť jsem se tehdy rozrušila, tatínku. Nechtěla jsem, abys odjížděl, mnoho hodin seděl u svého počítače. Když sedíš u svého počítače, s nikým nemluvíš a nic zajímavého neděláš. Teď jsi stále nablízku. Stal ses moc hodným, tatínku, a proto se mi nepodaří žádné výbuchy.’
Ivan Nikiforovič pochopil – Dáša není schopná vyhodit do povětří hranaté nábojnice, protože jí není jasný cíl výbuchu, jeho smysl. Začal znepokojeně chodit po pracovně, horečně přemýšleje, jak má najít východisko. Začal vzrušeně přesvědčovat Dášu. Obracel se k dceři, ale jako by rozmlouval sám se sebou:
‘Nepovede se… Ano… Je to smutné… Po tisíciletí se ve světě válčilo. Končily války mezi jedněmi státy, začínaly válčit jiné. Hynuly miliony lidí, hynou i teď. Na zbrojení se utrácí obrovské prostředky… A byla možnost zastavit tento nekonečný ničivý proces, ale bohužel,..’ Ivan Nikiforovič se podíval na Dášu sedící v křesle.
Dceřina tvář byla klidná. Se zájmem se dívala, jak chodí po pracovně a mluví. Ale smysl slov, jež pronášel, ji nevzrušoval. Nechápala úplně, co je to války, jaké prostředky a kdo je utrácí.
Přemýšlela o něčem jiném: ‘Proč táta vzrušeně chodí po své pracovně mezi nevlídnými počítači, jež nedávají žádnou energii?Proč nechce vyjít do zahrady, kde kvetou stromy a zpívají ptáci, kde každá bylinka a větvička něčím neviditelným laskají celé tělo. Teď jsou tam máma a bráška Kosťa. Už aby táta co nejdřív ukončil svůj nezajímavý rozhovor a šli by společně do zahrady. Máma a Kosťa se ihned zaradují, jen co je uvidí. Máma se bude usmívat a Kosťa jí už včera slíbil povědět o tom, jak se lze dotknout daleké hvězdičky, dotýkaje se kamínku nebo květinky. Kosťa vždy plní své sliby…’
‘Dášenko, tebe nezajímá mě poslouchat? Nerozumíš tomu, co jsem řekl?’ obrátil se k dceři Ivan Nikiforovič. ‘Myslíš na něco jiného?’
‘Já, tatínku, přemýšlím: proč jsme tady a ne na zahradě, kde na nás všechno čeká?’
Ivan Nikiforovič pochopil, že s dcerou je třeba mluvit více upřímně a konkrétněji. A začal mluvit:
‘Dášenko, když jsi vyhodila do povětří rakety, dívajíc se na jejich zobrazení, zrodila se idea prověřit tvé schopnosti ještě jednou. Přesněji řečeno ukázat celému světu schopnost Ruska zničit všechny zbraně na světě. Pak bude zbytečné je vyrábět. Bude to nesmyslné a nebezpečné. Lidé budou sami likvidovat ty, co jsou již vyrobené. Začne všeobecné odzbrojení. Čtvercové nábojnice jsou vyrobené speciálně proto, abys mohla předvést své schopnosti a aby při tom nikdo nezahynul. Vyhoď je do povětří, Dášenko.’
‘Teď to udělat nemohu, tatínku.’
‘Proč? Dříve jsi mohla, teď nemůžeš.’
‘Dala jsem si slovo, že již nikdy nebudu nic vyhazovat do povětří. A když jsem si takové slovo dala, schopnost vyhazovat do povětří již nemám.’
‘Nemáš? Ale proč sis dala takové slovo?’
‘Bráška Kosťa mi ve své knížce ukazoval obrázky: jak se od výbuchů roztrhávají na kousky lidská těla, jak se lidé lekají výbuchů, jak padají a umírají stromy a dala jsem si slovo…’
‘Dášenko, takže již to nikdy nedokážeš? Alespoň ještě jednou… Pouze jednou. Tyto čtvercové nábojnice.’ Ivan Nikiforovič podal dceři fotografii čtvercové nábojnice. ‘Jsou vyrobené speciálně pro pokus a schované na různých skrytých místech. Ani vedle, ani poblíž nich nejsou lidé. Všichni čekají, jestli vybuchnou, nebo ne. Vyhoď je do povětří, dcerko, tohle nebude porušením slibu. Nikdo nezahyne. Naopak…’
Dáša se ještě jednou lhostejně podívala na fotografii čtvercové nábojnice a klidně odpověděla:
‘I kdybych zrušila dané slovo, tyto nábojnice stejně nevybuchnou, tatínku.’
‘Ale proč?’
‘Protože ty tatínku moc dlouho mluvíš. A já, když jsem se podívala na fotografii, ihned se mi znelíbily tyto čtvercové obludy. Nejsou hezké. A teď…’
‘Co teď?.. Dášenko… Co?’
‘Promiň mi, tatínku, ale potom, co jsi mi ukázal fotografii, jsi mluvil tak dlouho, že za tuto dobu je oni skoro snědli.’
‘Snědli? Co snědli?’
‘Tyto čtvercové nábojnice. Jakmile se mi tyto nábojnice znelíbily, pocítila jsem – oni se dali do pohybu a začali je rychle-rychle jíst.’
‘Kdo, oni?’
‘No, takoví malincí. Jsou všude kolem nás a uvnitř nás. Jsou dobří. Kosťa říká, že jsou to bakterie nebo mikroorganismy. A já jim říkám „po svém“, lépe: „mé malinké, miloučké“. To se jim líbí víc. Občas si s nimi hraji. Lidé si jich skoro nevšímají, ale oni se vždy snaží udělat dobře každému člověku. Když se člověk raduje, je jim také dobře od radostné energie, když se člověk zlobí a ničí něco živého, oni hynou ve velkém množství. Namísto těch, kteří zahynou, pospíchají další. Občas nestíhají vystřídat ty, které zemřeli a lidské tělo je nemocné.’
‘Ale ty jsi zde, Dášenko. A nábojnice jsou schované daleko, v různých státech pod zemí. Jak se mohli, no, tito tví „malincí“, v jiných zemích tak rychle dozvědět o tvém přání?’
‘Vždyť oni si řetězově velice rychle všechno vyprávějí, mnohem rychleji, než běhají elektroníci ve tvém počítači…’
‘Počítač… Spojení… Hned… Hned všechno prověřím, na našem teritoriu jsou kolem každé nábojnice instalované videokamery. Hned.’
Ivan Nikiforovič se otočil k počítači. Na obrazovce monitoru svítilo zobrazení čtvercové střely. Přesněji řečeno toho, co po ní zbylo. Trup střely byl rezavý, celý děravý, vedle se válela hlavice a byla značně zmenšená. Ivan Nikiforovič přepnul monitor, ale s ostatními střelami se děly stejné věci. Na monitoru se objevil člověk ve vojenské uniformě.
‘Dobrý den, Ivane Nikiforoviči, již jste sám všechno viděl.’
‘Jaké závěry udělala Rada?’ zeptal se Ivan Nikiforovič.
‘Členové Rady se rozdělili na dvě skupiny a radí se. Ochrana se pokouší vypracovat dodatečná opatření pro bezpečnost objektu.’
‘Neříkejte mé dceři objekt.’
‘Nerozčilujte se, Ivane Nikiforoviči, v dané situaci je to nepřípustné. Za deset minut u vás bude expertní skupina skládající se z předních odborníků, psychologů, biologů, radioelektroniků. Již jsou na cestě. Zajistěte jim kontakt s vaší dcerou. Připravte ji na to.’
‘K jakému názoru se přiklání většina členů Rady?’
‘Prozatím k úplné izolaci vaší rodiny v prostoru statku. Je nutné, abyste okamžitě odstranil všechna zobrazení technických prostředků. Zůstávejte poblíž dcery a pokuste se ji stále kontrolovat.’
Skupina odborníků Vojenské rady, která přijela na statek Ivana Nikoforoviče, besedovala v průběhu půldruhé hodiny s malinkou Dášou. Holčička trpělivě odpovídala na otázky dospělých, ale po půldruhé hodině se stala událost, jež přivedla do naprostých rozpaků odborníky přítomné na statku a také ty, kteří pozorovali všechno, co se odehrávalo, na svých obrazovkách na ústředí Rady bezpečí. Po půldruhé hodině komunikace s malinkou Dášou se otevřely dveře prostorné pracovny Ivana Nikiforoviče. Do pracovny vešel Kosťa, bratr Dáši. Nesl hodiny s kukačkou, která neustále kukala. Položil hodiny na stůl. Ručičky hodin byly na čísle jedenáct, a když mechanická kukačka měla ukončit určený počet kukání, velké ručičky se rychle otáčely na ciferníku a kukačka všechno začínala znova. Přítomní dospělí se překvapeně dívali jednou na podivné „chování“ hodin, podruhé na Dášu a mlčeli.
‘Oh,’ najednou vykřikla Dáša, ‘vždyť jsem úplně zapomněla. Mám důležitou práci. To má kamarádka Verunka točí ručičkami hodin. Tak jsme se domluvily. Pro případ, že na to zapomenu. Musím jít.’
Dva ochránci zablokovali východ z pracovny.
‘Na co zapomeneš, Dášenko?’ zeptal se dcery Ivan Nikiforovič.
‘Zapomenu jít na statek, na kterém žije má kamarádka Verunka, abych pohladila a zalila její malinkou květinu. Vždyť bez lásky je jí smutno. Má ráda, když se na ni dívají s láskou.’
‘Ale vždyť květina není tvá,’ poznamenal Ivan Nikiforovič, ‘proč ji tvá kamarádka nemůže pohladit sama, svou květinu?’
‘Tatínku, vždyť Verunka odjela s rodiči na návštěvu.’
‘Kam na návštěvu?’
‘Někam na Sibiř.’
Ze všech stran zazněly výkřiky přítomných, pronášené šeptem:
‘Není jediná!’
‘Jaké schopnosti má její kamarádka?’
‘Není sama!’
‘Kolik jich je?’
‘Jak je máme určit?’
‘Je třeba okamžitě udělat opatření ohledně každého podobného dítěte!’
Všechny výkřiky utichly, jakmile se ze svého místa zvedl starší šedivějící muž, jenž seděl stranou. Tento člověk měl vyšší hodnost a postavení nejen mezi přítomnými v pracovně Ivana Nikiforoviče. Byl předsedou Rady bezpečnosti Ruska. Všichni se k němu otočili a zmlkli. Šedivý člověk se díval na Dášu sedící na malém dřevěném křesílku a po jeho tváři tekla slzička. Potom se pomalu přiblížil k Dáše, klekl si před ní na jedno koleno a natáhl ruku směrem k ní. Dáša se zvedla, udělala krok, chytla se volánu svých šatů, předvedla poklonu a položila na jeho dlaň svou malinkou ručičku. Šedivý muž se na ni nějakou dobu díval, potom sklonil hlavu, s úctou políbil Dášinu ručku a řekl:
‘Odpusť nám, prosím, malinká Bohyně.’
‘Jmenuji se Dáša,’odpověděla holčička.
‘Ano, samozřejmě, říkají ti Dáša. Pověz nám, co bude na naší Zemi?’
Holčička se udiveně podívala do tváře staršího muže, přiblížila se k němu a svou dlaničkou opatrně utřela slzu na jeho tváři, dotkla se prstíkem kníru. Potom se otočila ke svému bratrovi a řekla:
‘Ty jsi mi, Kosťo, ještě slíbil pomoct s komunikací s liliemi ve Verunčině rybníčku. Pamatuješ se, jak jsi to sliboval?’
‘Pamatuji,’ odpověděl Kosťa.
‘Tak pojďme.’
‘Pojďme.’
Ve dveřním otvoru Dáša obešla ochránce, kteří se před ní rozestoupili, otočila se k muži, jenž stále klečel na jednom koleně, usmála se na něj a s jistotou pronesla:
‘A na Zemi bude… Bude dobro!’
Po šesti hodinách šedivý předseda Rady bezpečnosti Ruska vystoupil na rozšířeném zasedání:
‘Ve světě je všechno relativní. Ve srovnání s naší generací se ta nová jeví podobná bohům. Ne ona si má brát příklad z nás, ale my z ní. Celá vojenská moc planety s jejími unikátními technickými vymoženostmi se ukázala být bezmocná před jednou jedinou malinkou holčičkou nové generace. A naším úkolem, naší povinností před novou generací je uklízení špíny. Máme vynaložit všechno úsilí, abychom očistili zem od všech druhů zbraní. Naše technické úspěchy a vynálezy, vtělené do nejmodernějších, jak se nám zdálo, unikátních vojenských komplexů, se před tváří nové generace ukázaly nepotřebným krámem. Máme ho uklidit.’“
![[holiday]](http://www.anastasia.cz/forum/images/smilies/holiday.gif "Oslava")
